V průběhu vědecké historie byla mužská anatomie považována za základní, říká doktorka Sari van Andersová, profesorka psychologie, genderových studií a neurovědy na Queen’s University. „Téměř ve všech oblastech výzkumu jsou muži chápáni jako lidé a ženy jako pohlaví nebo zvláštní případ,“ říká. „Věci se tedy mohou zdát ‚komplikované‘, když se liší od standardu.“
Raný výzkum ženské sexuality, jaký byl, byl považován za nedůležitý nebo tabuizovaný. Po desetiletí byly ženy z klinických studií z velké části vyloučeny. Když v roce 1953 vydal Alfred Kinsey knihu Sexuální chování u člověka ženského pohlaví, která obsahovala téměř 6 000 osobních rozhovorů se ženami o jejich sexuálních aktivitách, jako jsou masturbační praktiky a předmanželská sexuální aktivita, byla reakce veřejnosti tak silná, že vedla ke kongresovému vyšetřování Kinseyho financování.
Protože mnoho vlivných studií o sexu bylo prováděno pouze na mužích, předpokládalo se, že způsob, jakým se touha projevuje u mužů, je také způsobem, jakým se prezentuje u žen. Na začátku roku 2000 si van Andersová – tehdy ještě studentka – během výuky neuroanatomie na postgraduální úrovni všimla, že všechna anatomická schémata nervového mapování v jejím kurzu jsou zobrazena na mužích. Na většině těla to možná příliš nezáleželo, říká, ale pokud jde o nervová zakončení a fyzické pocity, „genitálie se u žen a mužů často dost výrazně liší“. Když van Andersová po hodině oslovila instruktora a zeptala se ho, zda stejné nervové reakce platí i pro ženy, říká, že neměl jednoznačnou odpověď. „Odpověděl jakousi směsicí: ‚Jo, asi jo? Kdo ví? Koho to zajímá? Samozřejmě.“
Ženskou sexualitu začali vědci seriózně studovat až v 90. letech 20. století a v roce 2000, říká doktorka Samantha Dawsonová, postdoktorandka v laboratoři pro výzkum párů a sexuálního zdraví na Dalhousie University. Dokonce i tehdy, když údaje začaly ukazovat rozdíly mezi muži a ženami, pokud jde o vzrušení, nebyla tato nečekaná zjištění dále zkoumána, říká Dawsonová. Ženy byly jednoduše označeny za „komplikovanější nebo méně intuitivní“.
Při zjištění nedostatku literatury o ženské sexualitě se doktorka Nan Wiseová, psychoterapeutka, neurovědkyně a sexuální terapeutka, rozhodla toto nedopatření sama řešit. Aby mohla studovat reakci ženského mozku na genitální podněty, pořídila fMRI snímky mozku 11 žen, aby zjistila, které části mozku se aktivují při samostimulaci klitorisu, vagíny, děložního hrdla a bradavek. Až do výzkumu Wiseové bylo senzorické mapování prováděno pouze na mužích, a proto si vědci nebyli jisti, zda části mozku, které korelují s genitální stimulací žen, jsou stejné jako ty, které jsou spojeny s genitální stimulací mužů.
V roce 2011 Wiseová a její tým publikovali své výsledky, které identifikovaly konkrétní oblasti mozku, které se aktivují (neboli „rozsvěcují“) při klitorální, vaginální, cervikální a bradavkové stimulaci. Zjistili, že například vaginální stimulace vyvolává jinou mozkovou odezvu než klitorální stimulace. Každá z oblastí odpovídajících různým typům stimulace se však nacházela v mozkové „genitální senzorické kůře“, což je část mozku, která přijímá a zpracovává fyzické vjemy. Před touto studií byla studována pouze mužská smyslová kůra. „Zatím se zdá, že vzorce, které jsme pozorovali u ženských genitálií, mají svůj korelát u mužů,“ říká Wise, což znamená, že oblast mozku aktivovaná genitální stimulací se nachází zhruba na stejném místě v mozku mužů i žen. Protože však stimulace bradavek vyvolala sexuální reakci u žen a ne u mužů, znamená to, že způsob, jakým mozek mužů a žen reaguje na sexuální stimulaci, se skutečně liší.
V průběhu několika posledních let vědci také zjistili, že žádné pohlaví není složitější než druhé, pokud jde o sexuální pudy. Ve skutečnosti jsou všichni sexuálně dost komplikovaní. „Původně jsme si mysleli, že touha je něco opravdu spontánního, co iniciuje cyklus sexuálních reakcí,“ říká Dawson, který je spoluautorem studie z roku 2014, která zjistila, že sexuální touha vzniká podobně u žen i mužů. „Nyní o touze uvažujeme jako o reakci.“ Muži a ženy podle ní uvádějí podobnější úrovně touhy, než se dříve myslelo.
„Sexualita je ze své podstaty složitá, ale nemyslím si, že je vhodné říkat, že jedno pohlaví je složitější než druhé.“
Ukazuje se, že ženy i muži se mohou zahřát na myšlenku sexu například po oplzlých řečech, dotecích nebo fantazírování. Sexuální touha často nevzniká spontánním, živočišným způsobem, který spouští Mastersův a Johnsonův lineární model sexuální reakce: touha, vzrušení, orgasmus a řešení. Původně se věřilo, že tuto posloupnost prožívají mimo pořadí pouze ženy. Z toho vyplývala myšlenka, že ženy přirozeně necítí touhu po sexu a mohou se dostat do nálady až po oplzlých řečech, fantazírování nebo mazlení. Ukázalo se však, že i muži mohou pociťovat touhu poté, co je sex již zahájen. „Tato myšlenka reaktivní touhy není něčím, co by se týkalo pouze žen,“ říká sexuální psycholog Justin Lehmiller, PhD.
„Myslíme si, že touha vzniká ze vzrušení,“ a ne naopak, vysvětluje Dawson. „Tato změna skutečně podnítila nové směry výzkumu a vedla k většímu zpochybňování toho, zda je vzrušení genderově podmíněné, či nikoli.“
Ukázalo se také, že samotná touha se projevuje podobně napříč pohlavími. Když jsou heterosexuálním i homosexuálním mužům a ženám promítána sexuálně explicitní videa odpovídající jejich preferencím, hlásí muži i ženy podobné pocity touhy, říká Dawson. „Pokud jim poskytneme vhodný podnět, oba hlásí, že jsou podobně vzrušení.“ Muži a ženy také uvádějí podobnou míru touhy po sexu s partnerem a masturbaci, říká. „Experimentálně můžeme vidět, že za naprosto stejných podmínek budou muži a ženy podávat podobné výkony.“
Muži a ženy také prožívají podobné sexuální fantazie. Lehmillerová nedávno provedla průzkum mezi více než 4 000 Američany a zjistila, že zatímco ženy při sexu častěji fantazírují o pocitu neodolatelnosti a ujištění, většina dotázaných mužů uvedla, že tyto pocity také upřednostňuje.
„Pokud se podíváte na nejčastější důvody, které lidé uvádějí při sexu, jsou u mužů i žen do značné míry stejné a jde především o potěšení,“ říká Lehmillerová.
Po desetiletí se věřilo, že vyšší hladina mužského pohlavního hormonu testosteronu zvyšuje sexuální touhu – protože muži přirozeně disponují větším množstvím testosteronu, předpokládalo se, že jsou ze své podstaty více nakloněni sexu. Objevující se důkazy však naznačují, že vliv testosteronu může být méně přímočarý. Ve studii z roku 2010 vědci nezjistili žádný rozdíl v hladinách testosteronu u žen s poruchami sexuální touhy oproti ženám bez těchto poruch.
Výzkum také odhaluje další překrývání sexuálních motivací mezi muži a ženami. Muži mohou vyhledávat sex, protože se chtějí cítit blíže své partnerce, kvůli intimitě – což je stereotypně ženská touha – říká Lehmiller. „U mužů také pozoruji, že sex je často velmi emocionálním zážitkem,“ říká. „Potřebují mít nějaké intimní spojení se svou partnerkou, aby se mohli cítit vzrušení a užívat si sex a toužit po něm.“
Myšlenka, že ženská touha může v průběhu života klesat a klesat, je často uváděna jako součást toho, co činí ženskou sexualitu „komplikovanou“. Je pravda, že mnoho žen zažívá nárůst touhy během ovulace a v prvním a druhém trimestru těhotenství. A sexuální touha žen se může snížit během menopauzy. Ale i sexuální apetit mužů může s věkem kolísat. Stres, nedostatek spánku a deprese mohou způsobovat poklesy mužského libida.
„Sexualita je ze své podstaty složitá,“ říká Dawson, „ale nemyslím si, že je vhodné říkat, že jedno pohlaví je složitější než druhé.“
„Sexualita je ze své podstaty složitá,“ říká Dawson.
