Víceválcová pohonná jednotka se nachází uvnitř ocelového kolébkového rámu s jednou spodní trubkou a dvojitými tlumiči působícími na tradiční kyvnou vidlici vzadu. Hydraulicky tlumené teleskopické vidlice drží osmnáctipalcové kolo a jeden desetipalcový (254mm) kotouč mezi nohama. Zadní kolo má stejný průměr jako přední a ráfek je přišroubován k náboji s bubnovou brzdou o průměru 6 palců (152 mm).
Plech – včetně palivové nádrže – je u Hondy CB350F jedinečný a má trochu hranatější vzhled než nádrže, které se nacházejí na velkoobjemových strojích. Veškerá karoserie včetně nádrže, bočních krytů a krytů vidlic je lakovaná, zatímco přední a zadní blatníky jsou chromované.
Jedním z nejvýraznějších prvků raných čtyřválcových motocyklů Honda byl výfukový systém „čtyři na čtyři“. Se svými čtyřmi koncovkami ústícími do čtyř příjemně tvarovaných kuželovitých tlumičů výfuku vypadá motocykl úchvatně jak z profilu, tak z pohledu zezadu. Tento výfukový systém, konkrétně tlumiče výfuku, však rychle chátral.
„Celková hmotnost musela být ve fázi návrhu modelu 350F neustále v centru pozornosti. Pro konečnou konstrukci vážily všechny čtyři původní výfuky a tlumiče méně než 25 kg,“ vysvětluje Doug tento problém. „Honda použila velmi tenký kov na tlumicí části každé trubky, aby snížila hmotnost. V důsledku toho nevydržely příliš dlouho.“
Vášeň pro Hondy
Doug se o Hondy zajímá už od dob studií na univerzitě, kdy jezdil s vozem CA200 o objemu 90 ccm po kampusu Penn State. Poté, co tento motocykl prodal, jezdil asi 10 let na Hondě XL250. Poté se Doug od motocyklů stáhl až do roku 1999, kdy se rozhodl, že si opět obuje kůži pod přehazovačku. Při listování časopisem Walneck našel CB550 z roku 1976 s 416 původními kilometry. Motorka se mu vrátila domů, protože to byl přesně ten rok a barva Candy Garnet Brown, kterou si tehdy přál koupit. A protože byla v tak skvělém stavu, rozhodl se Doug, že ji detailně upraví a Hondu si nechá jako výstavní kousek.
V průběhu let Doug vždycky „něco“ sbíral, ať už starožitnosti, nebo mince. Nyní sbírá originální motocykly Honda s nízkým počtem najetých kilometrů.
„Patřím k malému, jednocifernému procentu lidí, kteří věří spíše v originalitu než v renovaci,“ říká Doug. „Originální jsou jen jednou, a když se to aplikuje na motocykly, znamená to, že všechny mají nějaké šrámy a škrábance, ale já tu patinu miluju.“
Má sice motocykly, na kterých nejezdí – například zde představenou Hondu CB350F z roku 1973 -, ale má jiné stroje, které se pravidelně používají. Jsou to ale motocykly, které nemají extrémně vzácné originální výfukové potrubí čtyři na čtyři, jinak mají na tachometru mnohem více kilometrů.
„Dochované exempláře modelu 350F se téměř vždy najdou s uhnilým původním potrubím,“ říká Doug, „nebo s dodatečně dodávanou sadou potrubí čtyři na dva. V roce 1974 byla ceníková cena sady čtyř nových originálních trubek Honda 126 dolarů. Dobové násuvné tlumiče výfuku na trhu, které upravovaly výfuk na systém čtyři do dvou, bylo možné pořídit za mnohem nižší cenu.“
Podle Douga byla v letech 2003-2004 naposledy Honda uváděla originální trubky jako dostupné a v té době už sada čtyř trubek stála více než 1000 dolarů. Sada originálních trubek je nyní žádanou cenou pro nadšence-sběratele, kteří chtějí originální vzhled motocyklu – což znamená, že i kdyby se sada našla, pravděpodobně by byla namontována pouze na výstavní stroj. Slyšeli jsme o majitelích, kteří za sadu perfektních trubek zaplatili stejnou částku – nebo i více – jako za celý CB350 Four.
Představený CB350 Four z roku 1973 byl objeven v oblasti Milwaukee. Motocykl byl na prodej na eBay a Dougovi se podařilo vyhrát aukci za rezervu prodejce. Příběh je takový, že prodejce na eBayi koupil Hondu od původního majitele s úmyslem motocykl převést. Stroj byl sice skutečně motocyklem s nízkým počtem najetých kilometrů, ale bohužel měl nainstalovaný všudypřítomný výfukový systém čtyři na dva.
To však Dougovi nevadilo, protože předtím našel sadu továrních trubek čtyři na čtyři a „pro jistotu“ je koupil. Když se CB350F vrátil domů, Doug zjistil, že původní majitel se o motocykl staral velmi dobře.
„Na ničem nebylo vidět žádné vyblednutí od slunce a jsem si jistý, že motorka nebyla nikdy umytá a určitě na ni nikdy nepršelo,“ říká Doug. „Všechno původní nářadí bylo v brašně a bylo jasné a lesklé.“
Motocykl zprovoznil, vytočil karburátory a pak s ním několikrát objel blok. Poté Doug sundal nádrž, sedlo, boční kryty a výfukový systém; pouze tolik položek, kolik bylo nutné k provedení jeho detailní práce. Doug není příznivcem označování spojovacích prvků klíči, takže s použitím ocelové vlny 0000, nafty, kartáčků na zuby, Q-tipů, párátek a detailních přípravků strávil čištěním Hondy až 75 hodin.
„Dokážu detailně upravit své vlastní motorky, ale nemohli byste mi zaplatit tolik, abych to udělal někomu jinému,“ říká Doug. „Jsem velmi dobrý v detailování motocyklu – zaměřuji se na zachování jeho původního stavu, aniž bych ho příliš restauroval. Jsem si jistý, že existují lidé, kteří jsou v tom lepší – rád bych s nimi zkřížil cestu, abych se dozvěděl o lepších tricích a technikách.“
Po dokončení detailů zbývalo už jen nainstalovat tovární výfukový systém „four-into-four“. Stroj je nyní „naložený“ neboli zakonzervovaný a vystavený v Dougově osobním showroomu.
Při správném nastavení startuje 350 Four snadno, zejména po zahřátí. „Když jsou karburátory seřízené a elektrika v pořádku, neměli byste startér skoro slyšet, tak rychle nastartuje,“ říká Doug a dodává: „A navíc je to velmi tichý motocykl.“
Tichý ano, ale ne nutně výkonný, což je postřeh recenzentů, když byl nový: „350F má malý točivý moment, takže potřebujete otáčky,“ říká Doug. „Zhruba do 5 000 otáček za minutu se nic opravdu skvělého neděje. Motocykl jede na červenou v 10 000 otáčkách a lze se spolehnout na spolehlivý chod po celý den ve vysokých otáčkách. Rychlost 60 km/h je zhruba 6 000 otáček za minutu.“
„350F je hedvábně hladký,“ dodává, „určité vibrace se objevují zhruba v 5 500 až 6 000 otáčkách, ale za touto hranicí rychle mizí. Není to tak hrozné, ale vyniká to celkovou hladkostí motocyklu.“
Překvapivě byla 350 čtyřka Honda představena a prodávána společně s lehčím a ještě výkonnějším dvouválcem CB350. „Honda si díky svému dvouválci CB350 v jistém ohledu vytvořila vlastní konkurenci,“ říká Doug. Dvouválec 350 označuje za prodejního vítěze značky Honda „na chleba“, který se po svém uvedení v roce 1968 dobře prodával.
Po společném označení velikosti motoru však podobnost skončila. Rozdíl v ceně – v roce 1972 stál dvouválec v maloobchodním prodeji asi 800 dolarů, zatímco 350 Four asi 1 100 dolarů – vám zajistil velkou sofistikovanost, kultivovanost a úhlednost. Oba motocykly měly zcela odlišný pocit, co se týče jízdních zážitků. Dvouválec byl rychlejší, levnější a lehčí asi o 20 kg, ale Honda se zaměřovala na ty, kteří by 350 Four četli jako elegantní kus techniky.
Krátká životnost designu
Krásný kus techniky nebo ne, 350 Four moc dlouho nevydržel. Honda CB350F se vyráběla tři roky, od roku 1972 do roku 1974. U modelu 1973 nedošlo k žádným změnám a první dva roky Honda nabízela stroj ve dvou barvách – červené Flake Matador a olivové Candy Bacchus. Honda označovala modely z let 1972-1973 jako CB350F, zatímco produkce z roku 1974 byla CB350F1. A pro rok 1974 byla k dispozici pouze jedna barva, a to Glory Blue Black Metallic.
Ačkoli Honda v modelu CB350F v roce 1975 nepokračovala, jeho konstrukce nepřišla nazmar. V roce 1975 byl představen model CB400F, který vycházel z modelu CB350F. CB400F je sám o sobě něco jako kultovní klasický stroj, vybavený motorem o objemu 350 cm3 proraženým na 408 cm3 a charakteristickým vzhledem café racer.
Dalšími charakteristickými znaky modelu 400F jsou hadovité výfukové potrubí čtyři v jednom a další převodový stupeň ve skříni, čímž se celkový počet rychlostí zvýšil na šest. Ve výrobě v letech 1975 až 1977 byl CB400F dalším tříletým výrobním strojem.
Aby se Doug dozvěděl více o modelu Honda CB350F, provedl trochu vlastního výzkumu a zaznamenal čísla VIN. Z toho, co se mu podařilo zdokumentovat, se domnívá, že v letech 1972 až 1973 bylo vyrobeno přibližně 70 000 kusů CB350F. Odhaduje, že strojů z roku 1974 bylo vyrobeno méně než 10 000 kusů. CB350 Four se prodával po celém světě. „Se snadno rozpoznatelnými modely z roku 1974 se kvůli barvě nesetkáváme často, protože se domnívám, že v posledním roce výroby se prodej dramaticky zpomalil,“ říká Doug. „Kouzlo motocyklu jako takového se vytratilo.“
Možná ano, ale v dnešní době nové publikum znovu objevuje kouzlo nejmenší čtyřkolky Honda a hodnoty jdou nahoru. MC
Tiskové zprávy
„Znovu si připomínáme, že některé motocykly mají přitažlivost přesahující pouhá čísla. Nový čtyřválec Honda s objemem 350 ccm je snadno nejtěžší a nejdražší věcí ve své objemové třídě … Ale na této nejnovější Hondě je cosi nedefinovatelného, co lidi vzrušuje a touží po její nablýskané karoserii“.
– Cyklus, srpen 1972
„Tento motocykl se pravděpodobně nebude líbit každému, kdo touží po roadsteru s motorem 350″. Odhadujeme, že se přiklání k těm jezdcům, kteří chtějí něco trochu lepšího než sousedův dvouválec 350.““
– Cycle Guide, srpen 1972
„Čtyřkolka 350, nejlevnější z řady víceválcových motocyklů Honda, vytvoří novou kliku superfanoušků“.
– Cycle World, duben 1973
„CB350F je určen pro malé a středně velké jezdce, kteří chtějí čtyřválcový cestovní stroj pro výlety na střední vzdálenosti.“
– Cycle Guide, prosinec 1973
