Theogonie

Theogonie je didaktická a naučná báseň z 8. století př. n. l., připisovaná řeckému básníkovi Hésiodovi. Theogonie zpočátku vlastně nebyla zapsána, spíše byla součástí bohaté ústní tradice, která dosáhla písemné podoby až o desítky let později. Theogonie sleduje dějiny světa od jeho stvoření přes boj mezi Olympany a Titány až po nástup Dia jako absolutního vládce všech olympských bohů. S nástupem Dia k moci a narozením jeho mnoha dětí báseň končí a nezabývá se pokračujícími boji mezi lidstvem a bohy. Mnoho z toho, co dnes víme o rané řecké mytologii, pochází z Hésiodova díla a z díla dalšího velkého řeckého básníka Homéra. Jejich díla společně významně ovlivnila pozdější řeckou literaturu a drama a římskou mytologii, zejména prostřednictvím Ovidiova eposu Metamorfózy.

Autorství

Theogonie (z řeckého theogonia, což znamená „pokolení bohů“) je epická báseň o 1022 hexametrových verších, která popisuje zrození bohů v řeckém panteonu. Předpokládá se, že vznikla přibližně 700 let př. n. l. (plus minus jedna generace). O Hésiodově životě je známo jen málo. Jeho otec emigroval z Kýmu v Malé Asii a usadil se v Boeotii, malém státě ve středním Řecku. Předpokládá se, že básník byl zemědělec, což vyplývá z prvních veršů Theogonie. Mohl být také rapsodem, recitátorem poezie, kde si osvojil techniku a slovník hrdinských písní.

Ačkoli někteří zpochybňují, zda Hésiodos Theogonii skutečně napsal, většina klasiků se domnívá, že ano. Části díla však mohly být doplněny pozdějšími básníky a v některých aspektech je zde patrná určitá podobnost se starší mezopotámskou literaturou. Historička Dorothea Wenderová se domnívá, že Theogonie byla starším dílem než Dílo a dny, druhé dílo připisované Hésiodovi. Druhé jmenované dílo považuje za lepší, a zatímco Theogonie se zdá být neučesaná, autor mohl mít potíže s písemnou kompozicí.

Wenderová kritizuje Hésioda za to, že nepojednává o sesazení Kronose a nekonečné zmínky o „bezbarvých božstvech“. Také Hésiodův Zeus je příliš nepřemožitelný. Chybí mu napětí. „Homér má více vzrušení z pěšího závodu než Hésiodos z rozsáhlé války na nebi“ (18). Pro Wendera je však báseň stále historicky zajímavá. Jistě, Theogonie měla vliv; historik Norman Cantor ve své Antice napsal, že Řekové přijali Homérovo a Hésiodovo pojetí bohů a

vzniklo svébytné řecké náboženství. Toto náboženství bylo vždy složité a nikdy nebylo konzistentní ve všech svých detailech; přesto jeho pohled na člověka a svět leží v centru řecké kultury. (123)

Hesiodos měl vliv na klasickou řeckou literaturu a filozofii, jeho příběh o Prométheovi například inspiroval takové dramatiky, jako byl Aischylos (asi 525 – asi 456 př. n. l.). Jeho básnický styl byl hojně napodobován, zejména v helénistické době a v době římské – za republiky i císařského Říma -, kdy se Hésiodova díla nadále recitovala a zhudebňovala. Velký římský spisovatel Ovidius (43 př. n. l. – 17 n. l.) použil mnoho motivů z Theogonie ve svých Metamorfózách.

Homer vs Hésiodos

V úvodu svého překladu Theogonie Wenderová srovnává Homérovy bohy s Hésiodovými. I když Homérovi olympionici možná nebyli z etického hlediska obdivuhodní – lhali, podváděli a kradli -, přesto byli civilizovaní. Homér jejich hříchy vymazal, aniž by se zmínil o nějakém „primitivním chování“. Hésiodos se však nesnažil „vybělit mytologickou minulost z hlediska moderních měřítek s jedinou výjimkou. Tou výjimkou je Zeus, hrdina básně, jehož vševědoucnost, moc a spravedlnost jsou zdůrazňovány při každé příležitosti“ (17). Homérovy eposy byly psány pro publikum z vyšších vrstev, zatímco Hésiodova díla byla přízemnější. Navíc „… Hésiodos dovolil, aby jeho svět primitivních bohů a chaotických sil zůstal primitivní a chaotický“ (17).

Hymnus na múzy

V úvodních verších básně Hésiodos vzdává hold devíti múzám, které k němu přišly, když pásl ovce, za to, že ho naučily zpívat. Hésiodos o sobě mluví ve třetí osobě a píše:

Múzy kdysi naučily Hésioda zpívat
sladké písně, když pásl své ovečky
na svatém Helikónu; bohyně
Olympské, dcery Dia, jenž drží
egidu, mi nejprve adresovaly tato slova:
„Vy venkovští pastýři, styďte se: věřte, že nejste
lidé!“
„Múzy! (23-24)

Hésiodos však dodává, že člověk sice ví dost na to, aby si vymýšlel přesvědčivé lži, ale přesto umí mluvit pravdu, když je třeba. Múzy mu daly hůl z kvetoucího vavřínu a

vdechly do úst posvátný hlas
, jímž oslavoval věci budoucí
a věci, které byly dříve. (24)

Múzy mu nařídily, aby mluvil o těch, kdo „budou žít věčně“. Hésiodos tedy vzdal hold bohům hymnem na devět Múz, které básníkovi vyprávěly o minulých časech. Bylo to v době před Diovými dny, kdy se země zrodila z Chaosu. Vyprávěly o nástupu jejich otce Dia na trůn na Olympu poté, co porazil svého vlastního otce Kronose (Krona):

Začínáme tedy s Múzami, které potěšily
zpěvem mocnou mysl otce Dia
na Olympu, vyprávějíce o věcech, které jsou
které budou a které byly, hlasy spojenými
v harmonii. Sladký zvuk plyne z úst
která se nikdy neunaví; síně otce Dia
Hromovládce, září radostí, když se rozléhá čistý
hlas bohyň. (24)

Hesiodos pokračuje výkladem o tom, jak Múzy oslavovaly „vznešený rod prvorozených bohů“ i Dia, otce bohů i lidí. Vyprávějí mu, jak Zeus nakonec porazil Krona a rozdělil si moc mezi ostatní bohy, především se svými bratry Poseidónem a Hádem. Hésiodos vypráví o tom, jak se Zeus stal nejvyšším,

neboť násilím porazil svého otce Krona
a nyní rozdělil moc mezi bohy
spravedlivě a každému z nich udělil odpovídající hodnost. (25)

Zrození bohů

Po hymnu na múzy popisuje Hésiodos zrození bohů. Žádá Múzy, aby mi „sladkou písní“ vyprávěly

jak nejprve vznikli bohové a země
a řeky a bezbřehé rozbouřené moře
a zářivé hvězdy a širé nebe nad nimi
a jak si bohové rozdělili bohatství
a jak si rozdělili pocty, jak se nejprve
zmocnili Olympu s mnoha jeho záhyby. (26)

Mluvili o Chaosu a o tom, jak z Chaosu pochází noc a den. Z Chaosu vzešla Země (Gaia), která porodila Nebe neboli Nebesa (Ouranos), stejně jako další děti včetně Eróse (Touha), Tartaru (Podsvětí), Erebu (Temnota) a Nyxu (Noc). Z Nyxu měla vzejít Zkáza, Sny, Nesoulad, Vina a Spánek.

Hesiodos mluví o tom, jak Nyx zrodila i Osudy a nemilosrdné Sudičky,

které sledují hříchy lidí
a bohů a nikdy nepřestanou strašlivě zuřit
až vyměří hříšníkovi trest. (30)

Z „manželství“ Země a Nebe však vzešel „křivopřísežník Kronos“, nepřítel svého otce. Všechny syny Země a Nebe – kteří se později stali známými jako Titáni – jejich žárlivý otec nenáviděl od okamžiku jejich narození. Po narození každého dítěte Ouranos ukrýval nemluvně hluboko v Zemi, daleko od světla. Jejich zarmoucená matka však měla plán, jak mu jeho zlý čin oplatit. Když se Ouranos jednoho večera přiblížil ke své ženě, vynořil se skrývající se Kronos, vzal srp s dlouhou čepelí (který mu dala matka) a otce vykastroval. Z kapající krve se zrodily Fúrie i obři. Odříznuté pohlavní orgány byly vhozeny do moře, z něhož se zrodila Afrodita, bohyně lásky.

Kromě Diova vzestupu a bitvy s Titány, je velká část básně věnována zrození nejrůznějších menších božstev, mezi nimiž jsou Protho, Eukrante, Thetis, Hippothoe a Cymatolege. Hésiodos také vypráví o sňatku Thauma a Élektry, z něhož se zrodily Harpyje. Hésiodos pak hovoří o Gorgonách a Medúze,

…ta, jež bolestně trpěla
Její sestry byly nesmrtelné, vždy mladé
Ale ona byla smrtelná a tmavovlasá. (32)

Podle pověsti měla Medúza zemřít rukou Persea (dalšího Diova syna), a když jí usekl hlavu,

… vyrazil z ní velký Chrysaor
a kůň Pegas, který se tak jmenuje
protože se narodil blízko pramenů Oceánu. (32)

Básník mluví o „nevýslovném Cerberovi“,

který žere syrové maso
Bronzový pes Hádův, nestydatý, silný
s padesáti hlavami. (33)

Psal o Hydře, Chiméře a Nemejském lvu, které měl porazit hrdina Herkules, syn Diův. Pak se narodila Hekaté (Hekaté), dcera Fébova a vnučka Titánů,

kterou především
uctíval syn Kronův, Zeus
Dal jí slavné dary: podíl na zemi
a na neplodném moři. Na hvězdném nebi
má své místo a nesmrtelní bohové
si jí velmi váží. (36)

Zeus & Kronos

Nakonec se Hésiodos dostává ke zrození Dia:

…otec bohů a lidí
, jehož hřmění rozechvívá širé země. (38)

Rhea dále porodila Hestii, Démétér, Héru a Háda,

který má svůj domov pod zemí
boha, jehož srdce je nelítostné, a toho
který hlasitě burácí a který otřásá zemí. (38)

Kronos se však zmocnil každého dítěte a pohltil je, ovšem kromě Dia, kterého matka ukradla, aby ho tajně vychovávala na ostrově Kréta. Kronos se od Země a Nebe dozvěděl, že jeho osudem je být svržen jedním ze svých. Věřil, že nikdo kromě něj by neměl být nadřazen bohům. Až se budoucí král bohů vrátí ze svého úkrytu, povstane proti svému otci a vykastruje ho. Wender napsal, že Hésiodos se nad Diovým útokem na otce nepozastavil – o kastraci se nezmínil -, protože nechtěl, aby hrdina básně projevil neúctu k rodiči.

Atlas & Prométheus

Později básník představuje další významné postavy řecké mytologie, například potomky Titánů. Jeden z nich, Atlas,

vynucený těžkou nutností
Drží široké nebe, podepřené na hlavě
a neúnavnýma rukama, na koncích země. (39)

Dalším byl zrod „geniálního“ Prométhea. Prométheus však rozhněval mocného otce bohů. Pokusil se oklamat Dia, ukradl paprsek ohně a daroval ho lidem, ale Zeus nechtěl, aby měli oheň. Za tento podvod se chtěl velký bůh pomstít a Prométheus

byl Diem spoután
v krutých řetězech, nerozbitných, spoután kolem
sloupu a Zeus vzbudil a poštval na něj
orla s dlouhými křídly, který přiletěl a sežral
jeho nesmrtelná játra. Jater však přibývalo
každou noc, až dorovnala množství, které
dlouhokřídlý pták snědl za den. (40)

Herkules, syn Alkmény a Dia, později osvobodí Prométhea z okovů.

První žena

V další důležité, i když zjevně misogynní epizodě je stvořena mladá žena. Ačkoli není pojmenována, Athéna ji oblékla do stříbrného roucha a z ní

pochází celé ženské pokolení
Smrtonosný ženský rod a kmen manželek
Které žijí se smrtelnými muži a přinášejí jim škodu
Nepomáhají jim v hrozné bídě
Ale jsou ochotny se s nimi dělit o bohatství. (42)

Pozdější řecká mytologie hovoří o Pandoře, manželce Epiméthea, která otevřela Pandořinu skříňku, což byl čin, který přinesl světu zlo. Pandora jménem je však zmíněna až v pozdějším Hésiodově díle Práce a dny. Hésiodos napsal, že žena je pro muže špatná, protože konspiruje. Pokud se muž vyhne manželství a obtížím, které přináší, bude ve stáří nešťastný, protože se o něj nebude mít kdo postarat; příbuzní si po jeho smrti rozdělí jeho majetek. Ženatý muž s dobrou ženou však získá dobré i zlé, ale prožije celý život ve věčných bolestech.

Boj s Titány

Kdysi dávno žárlivý a závistivý Ouranos spoutal tři své syny – obry Kotty, Gyese a Briatea – a

přinutil je žít pod široce rozprostřenou zemí
A tam trpěli, žili v podzemí
Nejdál, na velkém okraji země; Trápili se
po mnoho let, s velkou bolestí v srdci. (43)

Deus je však dokázal vysvobodit a nastala bitva mezi olympskými bohy, jimž pomáhali obři, a Titány. Válka mezi bohy Olympu a Titány měla trvat deset let.

Spojili se v nenávistném boji, všichni
Muži i ženy. Titánští bohové i ti
které zplodil Kronos a ti, které Zeus přivedl
na světlo z Erebu. Pod zemí
podivné, mocné, jejichž moc byla nesmírná. (45)

Boj pokračoval, dokud

Zeus už nekontroloval svůj hněv, neboť nyní
bylo jeho srdce plné zuřivosti a ukázal
plný rozsah své síly. (45)

Titány porazil a poslal je do Tartaru hluboko pod zemí. Ti obři, které Zeus osvobodil a kteří bojovali po boku olympioniků, byli za svou věrnost odměněni.

Děti Diovy

Zbytek básně se věnuje Diovi a narození jeho mnoha dětí. Jeho první ženou byla Metis, která mu porodila Athénu. S Létó zplodil dvojčata Apollóna a Artemidu, lovkyni. S Hérou, jeho sestrou, se narodili Hébé, Áres a Eileithuia. Héře se „bez milostného aktu“ narodil kulhavý bůh Héfaistos. Z Mnémosyné vzešlo devět Múz: Klio, Euterpe, Thalia, Melpomene, Terpsichore, Erato, Polyhymnia, Urania a Kalliope. Po zmínce o mnoha synech a dcerách Diových potomků končí Hésiodos svou báseň slovy,

Ty jsou bohyně, které s muži ležely
a porodily jim děti, jež byly jako bohové
Teď zpívejte o ženách, Múzy
vy sladkobolné
Olympské dcery aegis nesoucího Dia. (57)