Místo abstraktu přinášíme stručný výtah z obsahu:
THE THOMIST A SPECULATIVE QUARTERLY REVIEW OF THEOLOGY AND PHILOSOPHY (THOMIST – SPEKULATIVNÍ ČTVRTLETNÍ REVUE PRO TEOLOGII A FILOZOFII) EDITOŘI: TOMISMUS: THE DOMINICAN FATHERS OF THE PROVINCE OF ST. JosEPH Nakladatelství: Vydavatelství, nakladatelství, nakladatelství a vydavatelství: The Thomist Press, Washington 17, D. C. VoL. XXIII ŘÍJEN 1960 č. 4 BOŽÍ VĚČNÝ ZÁKON PO tom, co svatý Tomáš vyloží svou definici zákona obecně , přechází k pojednání o různých druzích zákona zvláště. Hlavním z nich, jako jejich zdroj a původ, je věčný Boží zákon. Nejprve ukazuje, že věčný zákon existuje, a poté zkoumá jeho povahu. Jeho důkaz, že v Boží mysli existuje zákon od věčnosti, je poněkud odlišný od toho, co bychom mohli očekávat. Pokud existuje, je zřejmé, že o jeho existenci nemůžeme mít intuitivní poznání, neboť nikdo nemůže vidět, co je v Boží mysli, kromě samotného Boha a blažených v nebi, kteří se těší vidění božské přirozenosti tváří v tvář.1 V tomto životě můžeme na jeho existenci usuzovat pouze z věcí, které vidíme kolem sebe, stejně jako na existenci Boha usuzujeme z viditelných věcí kolem nás. Poslední důkaz, který svatý Tomáš uvádí pro existenci Boha, ex gubernatione rerum,2 je vlastně, jak uvidíme později, také důkazem existence věčného zákona. 1 I-II, q. 98, a. ~- – Tamtéž, I, q. !t, a. 2. 497 498 JOSEPH COLLINS To není přístup k věčnému zákonu, který bychom mohli očekávat. Mohli jsme si například myslet, že bude argumentovat od existence lidského zákona k zákonu božskému nebo že bude argumentovat od existence přirozeného zákona k existenci transcendentního zákona v Boží mysli, který je původem a vysvětlením všech ostatních zákonů. Mohli bychom očekávat, že přijme tento směr argumentace, protože učí, že přirozený zákon je účastí na věčném zákoně a pozitivní zákony, občanské i církevní, jsou platné jako zákony pouze do té míry, do jaké jsou odvozeny z věčného zákona. Když se na toto stanovisko podíváme trochu podrobněji, uvidíme, proč tuto argumentační linii nepřijal. Znamenalo by to totiž předpokládat to, co chtěl dokázat. Tak by tomu jistě bylo, kdyby argumentoval přirozeným zákonem. Přirozený zákon se totiž ve skutečnosti jako zákon neliší od věčného zákona. Je to věčný zákon, jak byl přijat v nás. On však přistupuje k problému z úplně jiného úhlu. Vychází z něčeho, co je samozřejmé 3 a co je samo o sobě účinkem věčného zákona, totiž z Boží vlády nad světem. Že vesmír řídí Bůh, usuzujeme z podivuhodného řádu a harmonie, které panují nejen mezi věcmi, ale i mezi mnohotvárnou a nesmírně složitou činností věcí. Nižší řády bytí slouží vyšším a všechny na svém místě a různými způsoby konspirují, aby podporovaly dobro celého vesmíru. Řídit a vést díla stvoření k tomuto cíli vyžaduje, jak zdůrazňuje svatý Tomáš na jiném místě,- dohlížející inteligenci a řídící ruku, což je mysl a ruka Boží. To platí zvláště tehdy, uvážíme-li, že velká část celého vesmíru je bez rozumu a sama od sebe nemůže vidět cíl, k němuž nevědomky směřuje. Alternativou je tvrzení, že jednota a harmonie vesmíru jsou zcela způsobeny náhodou, a takové vysvětlení je vyloučeno svou vlastní vnitřní nemožností. – Samozřejmé za předpokladu, že Bůh existuje. – Op. cit., I, q. lOS, a. 1. BOŽÍ VĚČNÝ ZÁKON 499 Boží vláda nad vesmírem je však pouze časným prováděním toho, co jeho prozřetelnost stanovila od věčnosti. Jeho argumentace tedy zní takto: jestliže od věčnosti existoval v Boží mysli podrobný plán, jak přivést každého jednotlivého tvora k cíli, pro který byl stvořen, předpokládá to v Boží mysli ještě obsáhlejší plán, jak přivést celé stvoření….
