Uvnitř Las Pozas, Edward James' Surrealistická zahrada v mexické džungli

Edward James, jeden z nejexcentričtějších a nejzajímavějších sběratelů surrealistického umění dvacátého století, přijel do mexické Xilitly na konci čtyřicátých let. Britského spisovatele uchvátila nádhera krajiny „Las Pozas“ (Studny), kde si vytvořil fantastický dům, jehož součástí je jedinečný sochařský prostor, který se nepodobá žádnému jinému na světě.

Surrealismus, jehož zdroje tvorby se nacházejí ve snech a podvědomí, by teoreticky nikdy nemohl sloužit k budování věcí v reálném životě. Edward James – kterého Salvador Dalí označil za „šílenějšího než všichni surrealisté dohromady“ – navrhl sochařskou zahradu, která se vymyká jakémukoli architektonickému označení a umožňuje nahlédnout do něčeho nového, pohybujícího se mezi fantazií a realitou.

Sloupy s hlavicemi, které vypadají jako obří květiny, gotické oblouky, dramatické brány, pavilony s neurčitými úrovněmi a točitá schodiště, která náhle končí ve vzduchu, jako by byla pozvánkou na horizont. Edward James zkrátka nechal rozkvést beton podél bujné flóry a fauny Xilitly a umožnil tak vznik surrealistické architektury.

Níže se dozvíte více.

+ 22

Socha soch

„Las Pozas“ (Studny) je soubor betonových architektonických staveb a fantastických cest, které tvoří zahradu soch. Zahradou protéká řeka s vodopády a je obklopena džunglí v rozlehlém terénu. Její návrh vymysleli Edward James a Plutarco Gastélum v mexické Xilitle.

Podle vyprávění, když zkoumali Huasteca Potosina, obklopil Jamese a Gastéluma při koupání v řece mrak motýlů. Britský spisovatel si tuto událost vyložil jako magické znamení. V letech 1947-1949 tak začal budovat svou verzi „rajské zahrady“.

V prvních desetiletích se James věnoval především zahradnictví. V roce 1962 však sněhová bouře zničila jeho sbírku orchidejí. Poté se rozhodl vybudovat věčnou zahradu a začal stavět betonové konstrukce, které připomínaly květinové prvky.

Od té doby se sochařská zahrada proměnila ve zdroj tvorby a práce pro místní obyvatele. Celá stavba Las Pozas si vyžádala asi 150 lidí, včetně tesařů, zedníků a zahradníků.

V roce 1984 zemřel Edward James během cesty do severní Itálie a v roce 1991 se dveře „Las Pozas“ otevřely turistům.

„Las Pozas“ a jeho poučení pro architekty

V průběhu let sochy postupně splynuly v jakési náhodné město, jehož harmonii vytvářejí jeho struktury a dialog s přírodním okolím. Podél jeho cestiček jsou ruce a hlavy z betonu, kamenní hadi, vana ve tvaru oka – kde se Jakub koupával v zornici, obklopen kapry v „bílém oku“ – to vše s tónem ruiny, něčeho nedokončeného, co džungle uchvátila a dodala mu trochu tajemství.

Procházet se Zahradou soch je jako objevovat neobjevené město. Jako by její labyrintové cestičky podněcovaly touhu objevovat různá zákoutí a detaily. Při vstupu se objevují architektonické skulptury v různých úrovních a pohledech; je to místo, kam jdete, abyste viděli a byli viděni.

V „Las Pozas“ si divák vytváří nový typ kontaktu s postaveným dílem, krajinou a všemi ostatními návštěvníky. V takovém fantastickém prostoru se zdá, že všichni cítí stejnou atmosféru a všechny jejich myšlenky zůstávají v tomto prostředí. Už nejsou přihlížejícími, kteří se zabývají každodenními problémy, všichni začínají žít okamžikem a přemýšlet o každém učiněném kroku.

André Breton v prvním manifestu surrealistického hnutí definoval toto hnutí takto: „… diktované myšlení s absencí jakékoliv kontroly prováděné rozumem, zbavené jakéhokoliv estetického nebo morálního zájmu.“. Tato myšlenka je přítomna v architektuře a v celé tvorbě stojící za „Las Pozas“, jeho budovy jsou postaveny v rozporu s tím, co jsme se učili ve škole architektury – nenabízejí zkušenost učení, ale spíše nabízejí zkušenost objevování.

Je jasné, že tato fantastická díla by se nedala zopakovat v našich běžných městech, ale rozhodně představují nový způsob pohledu na realitu architektury, kterou denně vytváříme. Právě prostřednictvím nových perspektiv si můžeme představit nové způsoby života.