Thanos Davelis, ředitel pro veřejné záležitosti, HALC
. Řecká přítomnost v Malé Asii, která přežila – a vzkvétala – 3000 let, byla vyhlazena při velkém požáru Smyrny v roce 1922.
Mustafa Kemalova armáda vstoupila do Smyrny 9. září 1922. Do 22. září byla Smyrna k nepoznání. Oheň – zapálený tureckými jednotkami – se prohnal městem a vypálil řecké a arménské čtvrti do základů, čímž vymazal vše, co by budoucím generacím připomínalo jejich přítomnost.
Po příjezdu do Athén koncem roku 1922, po zničení Smyrny, Ernst Otto Jacob, generální tajemník smyrenské Y.M.C.A., prohlásil:
Turecká politika likvidace křesťanských menšin v Malé Asii byla rozhodně realizována. Křesťanské čtvrti ve Smyrně byly prakticky zlikvidovány.
Winston Churchill ve svých pamětech o vypálení Smyrny rovněž napsal:
… Mustafa Kemalova armáda … oslavila svůj triumf vypálením Smyrny na popel a obrovským masakrem jejího křesťanského obyvatelstva…
Na místě svědci s hrůzou vyprávěli o tureckých zvěrstvech a požáru. Britský poručík A. S. Merrill popsal scénu takto:
Celé dopoledne byla vidět záře a pak plameny hořící Smyrny. Dorazili jsme asi hodinu před svítáním a scéna byla nepopsatelná. Celé město bylo v plamenech a přístav byl světlý jako den. Tisíce uprchlíků bez domova se vlnily sem a tam po puchýřovitém nábřeží – v panice až k nepříčetnosti.
Z těchto důvodů řecká vláda symbolicky zvolila 14. září jako oficiální den památky a připomínky genocidy Řeků v Malé Asii tureckým státem. Genocida začala v roce 1914 a skončila výměnou obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923. Do roku 1923 zahynulo v důsledku turecké politiky „turkifikace“ více než 700 000 z přibližně 2 milionů Řeků žijících v Malé Asii na začátku první světové války. Celkem bylo v důsledku centrálně plánovaných a systematicky prováděných deportací a vražd zabito více než 2,5 milionu Arménů, Řeků a Asyřanů.
Vyslanec USA v Osmanské říši Henry Morgenthau píše:
Arméni nejsou jediným poddaným národem v Turecku, který trpěl touto politikou, jejímž cílem bylo učinit Turecko výhradně zemí Turků. Příběh, který jsem vyprávěl o Arménech, bych mohl s určitými obměnami vyprávět také o Řecích a Syřanech . Řekové byli skutečně prvními oběťmi této znárodňovací myšlenky.
Ti, kteří přežili pochody smrti, turecká zvěrstva a požáry Smyrny, přistáli na řeckých březích jako uprchlíci a v chudinských čtvrtích Pirea a Soluně znovu vybudovali svět, který ztratili.
Dokud slovo genocida nevymyslel Rafael Lemkin, byla tato kataklyzmatická událost helénských dějin Řeky označována jednoduše jako „Masakr“ (H Σφαγή), „Velká katastrofa“ (H Μεγάλη Καταστροφή) nebo „Velká tragédie“ (H Μεγάλη Τραγωδία).
Je naší povinností zajistit, aby se tato Velká katastrofa neopakovala a aby slova „Nikdy více“ zněla jasně a zřetelně. Mezinárodní asociace vědců zabývajících se genocidou, přední akademická autorita v oblasti genocid, přijala rezoluci, v níž se uvádí:
Budiž rozhodnuto, že Mezinárodní asociace vědců zabývajících se genocidou je přesvědčena, že osmanské tažení proti křesťanským menšinám říše v letech 1914-1923 představovalo genocidu Arménů, Asyřanů a pontských a anatolských Řeků.
Dnes navzdory zdrcujícím důkazům boj za uznání tohoto ohavného činu pokračuje. Turecko tuto část své temné minulosti nadále popírá, snaží se přepsat dějiny a svalit vinu na své oběti. Od svého založení stojí HALC v čele boje za uznání genocidy a proti pokusům o popírání pravdy a bude i nadále bojovat za lidská práva těch křesťanů a náboženských menšin na Blízkém východě, které v současnosti čelí podobným hrozbám.
