Vytvoření Pákistánu – chyba?

LONDÝN – Nikdy jsem neměl v plánu říkat Pákistáncům, že jejich země byla chyba. Bylo mi tehdy devatenáct let a spolu s dalšími čtyřiceti mladými kanadskými univerzitními studenty jsem byl v Pákistánu na letním pobytu, jehož cílem bylo podpořit mezinárodní porozumění. Už jsem si uvědomoval, že je to naprosto nesmyslné cvičení, ale byl to výlet zdarma a nikdy předtím jsem nebyl mimo Severní Ameriku.

Taky jsem už věděl, že vylepovat v Láhauru letáky oznamující veřejnou debatu, v níž budou návštěvníci tvrdit, že vznik Pákistánu byl špatný nápad, by byl velmi špatný nápad, ale nikdo se mě na můj názor neptal.

Takže v Láhauru došlo k rentiérským nepokojům a tehdejší vojenský diktátor nás všechny nechal zatknout a poslat do chlapecké školy v Abbotábádu, která byla přes léto prázdná, dokud se nenašlo dost míst v Pákistánských mezinárodních aerolinkách, aby nás všechny vyhostily. (Stejné město bylo mnohem později také posledním útočištěm Usámy bin Ládina, ale to odbočuji.)

V každém případě si tento měsíc připomínáme 70. výročí rozdělení Indie a získání nezávislosti Pákistánu, takže je možná na čase se k této přerušené debatě vrátit. Zvláště když 18. pákistánský premiér Naváz Šaríf byl právě pákistánským Nejvyšším soudem donucen odstoupit od moci. Za celých těch 70 let se žádnému z pákistánských premiérů nepodařilo dokončit jedno celé funkční období.

Pákistán není zrovna „zkrachovalý stát“. Poskytuje velmi pohodlný život přibližně 5 milionům privilegovaných lidí, včetně nesmírně bohaté rodiny Šarífů. (Nawaz Sharifův bratr Shahbaz převezme funkci premiéra, jakmile se mu podaří opustit funkci hlavního ministra státu Punjab a být zvolen do Národního shromáždění). Dalších 30 nebo 40 milionů lidí má skromný, ale snesitelný život a zbylých 150 milionů se jen škrábe na dně.

Indie také není bohatá. Příjem na hlavu je v Indii jen asi o 20 % vyšší než v Pákistánu a příjem na hlavu 190 milionů indických muslimů – kteří jsou nejchudší z hlavních náboženských komunit v zemi – je pravděpodobně o něco nižší než průměrný příjem v Pákistánu. Přesto stojí za to se ptát, zda by se všichni měli lépe, kdyby Indie pod britskou vládou nebyla v roce 1947 rozdělena.

Především to byla nejvzdělanější a nejlépe prosperující část indického muslimského obyvatelstva, která se v roce 1947 přestěhovala do Pákistánu. Kdyby jejich 20 milionů potomků zůstalo v domovech svých předků, byly by průměrné příjmy muslimů v dnešní rozdělené Indii mnohem vyšší.

Podíl muslimů na obyvatelstvu nerozdělené Indie by byl tak vysoký, že by je nebylo možné politicky ignorovat. Kdyby byl Pákistán (a Bangladéš, který se od Pákistánu odtrhl v roce 1971) stále součástí Indie, netvořili by muslimové 13 % obyvatelstva této nerozdělené Indie. Bylo by jich více než 30 procent.

Taková Indie by za předpokladu, že by zůstala demokratická, nikdy nemohla skončit s takovým sektářským hinduistickým nacionalistou, jako je Naréndra Módí, ve funkci premiéra. Třetina voličů by instinktivně hlasovala proti němu. Ze stejného důvodu by neuspěli muslimové, kteří by stáli na náboženské platformě – ale spousta muslimů by byla zvolena do vysokých funkcí za své zásluhy.

Je to naivní? Nevyvraždili by zlí hinduisté prostě muslimy? To bylo koneckonců implicitní zdůvodnění požadavku samostatného státu pro muslimské Indy.

Pokud hinduistická většina nezmasakrovala 190 milionů muslimů v dnešní Indii, jak by potom chtěla zmasakrovat 530 milionů muslimů v nerozdělené Indii? Odhaduje se, že od roku 1950 bylo v Indii při hinduisticko-muslimských komunitních násilnostech zabito 10 000 lidí, přičemž na každého zabitého hinduistu připadají tři oběti z řad muslimů – tato čísla se však sotva dají srovnat s bezprostředními a dlouhodobými ztrátami na životech, které přineslo rozdělení země.

Při vzájemných muslimsko-hinduistických masakrech v roce 1947, kdy se 10 milionů lidí přestěhovalo z Indie do Pákistánu nebo naopak, bylo zabito nejméně milion lidí. Další milion civilistů byl zabit ve válce v roce 1971, která rozdělila Pákistán a vedla ke vzniku nezávislého Bangladéše. A přestože ve čtyřech indicko-pákistánských válkách zahynulo jen asi 30 000 vojáků, obě země nyní disponují jadernými zbraněmi.

Ještě jedna věc. Žádné rozdělení by pravděpodobně neznamenalo žádné vojenské převraty na subkontinentu. Indie je již 70 let největší demokracií na světě, zatímco v Pákistánu a Bangladéši vládli téměř polovinu jejich nezávislé historie generálové.

Mohlo to dopadnout jinak? Jak Gándhí, přes veškerý svůj status světce hluboce sektářský hinduistický vůdce, tak Muhammad Alí Džinnáh, vůdce Všeindické muslimské ligy a zakladatel Pákistánu, byli do roka po rozdělení mrtví. Kdyby britská vláda tak panicky nespěchala s odchodem z Indie, mohli mít umírněnější hinduističtí a muslimští vůdci čas vyjednat jiný výsledek.

Anebo také ne. To je čistě hypotetická hra, protože jakmile k rozdělení došlo, bylo nezvratné. Ale určitě by to byla zajímavá debata.

Gwynne Dyerová je nezávislá kanadská novinářka a vojenská historička.

.