Jižní část Asie, známá jako Blízký východ, se rozkládá na území o velikosti Spojených států a Mexika. Mezi blízkovýchodní země patří Bahrajn, Írán, Irák, Izrael, Jordánsko, Katar, Kuvajt, Libanon, Omán, Saúdská Arábie, Sýrie, Turecko, Spojené arabské emiráty (SAE), Západní břeh Jordánu a pásmo Gazy a Jemen. Ačkoli se o nich často hovoří společně, v mnoha ohledech se liší, stejně jako si jsou podobné. Například všechny blízkovýchodní země jsou arabské s výjimkou Íránu, Izraele a Turecka (které tvoří 59 % obyvatel regionu). V roce 1981 definoval Congressional Quarterly tzv. arabské země jako „ty, v nichž je arabština hlavním jazykem a které sdílejí společnou kulturu.“
Většina obyvatel těchto zemí jsou sunnitští muslimové. Výjimku tvoří Izraelci, 90 % Íránců a dvě třetiny Iráčanů, kteří jsou šíitští muslimové. Země Blízkého východu se také liší historickým vývojem, sociálním a etnickým složením, hospodářskou historií, přírodními zdroji, velikostí, počtem obyvatel a formami vlády.
Toto heslo podává přehled demografických, ekonomických, politických, kulturních a sociálních podpůrných struktur, které ovlivňují stárnutí a starší lidi v zemích Blízkého východu. V tabulce 1 jsou spolu se zeměmi Blízkého východu zahrnuty severoafrické země Alžírsko, Egypt, Libye, Maroko a Tunisko, které sdílejí kulturu a náboženské přesvědčení s arabským obyvatelstvem Blízkého východu. Ačkoli je pro srovnání uveden Izrael, tato země zde není podrobně rozebírána.
Hospodářské podmínky, populace a stárnutí
Země Blízkého východu disponují různými zdroji a nacházejí se v různých fázích hospodářského rozvoje. Některé z nich, například Saúdská Arábie,Omán, Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty, mají rozsáhlé zásoby ropy a jejich hospodářství je na ropě závislé; jiné, například Írán, Irák a Sýrie, jsou na ropě závislé jen částečně. Další země, jako je Izrael, Jordánsko, Libanon, Turecko a Jemen, nemají žádné zásoby ropy a jejich hospodářství je závislé na zemědělství a mladém průmyslu. Ropa na Blízkém východě je národním majetkem. Většina zemí závislých na ropě, jako je Saúdská Arábie a Kuvajt, je bohatá na kapitál, má nedostatek pracovních sil a zaměstnává hostující pracovníky. Turecko a Jemen mají málo kapitálu, ale mají velkou nabídku pracovních sil, které vyvážejí do zemí produkujících ropu. Štědré programy dávek ve stáří v některých z těchto zemí, které se vztahují i na migrující pracovníky, umožňují pracovníkům vrátit se do své vlasti a pobírat důchod.
Irán a Turecko, jejichž počet obyvatel se v roce 2000 odhadoval na 65 milionů, představují 56,4 % z 232,5 milionů obyvatel Blízkého východu. Turecko se v poslední čtvrtině dvacátého století těšilo relativně stabilní vládě (s výjimkou kurdských hnutí za nezávislost). Odhaduje se, že v roce 2000 bylo v Turecku šest procent obyvatel starších pětašedesáti let; předpokládá se, že v roce 2025 se tento počet zvýší na 10,8 procenta (viz tabulka 1). Možná více než jinde na Blízkém východě se ženy v Turecké republice těší rovnosti s muži, pokud jde o pracovní příležitosti a sociální svobodu. S výjimkou Izraele má Turecko nejrozsáhlejší program dávek ve stáří v regionu: vztahuje se na všechny obyvatele a dávky jsou pravidelně upravovány podle změn životních nákladů. Zaměstnanci a zaměstnavatelé financují systém společně bez státního příplatku. Výše dávek se odvíjí od předchozích výdělků a umožňuje vyplácet invalidní a pozůstalostní dávky.
Zkušenosti Íránu z konce dvacátého století byly velmi odlišné. Země prošla islámskou revolucí, změnou systému vlády, osmiletou válkou s Irákem a hospodářskou blokádou ze strany Spojených států. Nový režim navíc v letech po revoluci v roce 1978 vedl izolacionistickou politiku. Tyto změny způsobily obtížnou hospodářskou situaci s malým nebo žádným růstem, několikaletou dvoucifernou inflací a snížením kapacity těžby ropy. Prudký nárůst počtu obyvatel v důsledku přísného dodržování islámských zákonů, které zakazují plánování rodiny a kontrolu porodnosti, vedl po revoluci k populační explozi. Přestože byla tato politika zrušena, má Írán velmi mladou populaci. V roce 2000 bylo méně než 5 % Íránců starších pětašedesáti let; očekává se, že do roku 2025 tento podíl dosáhne 7,3 %.
Dávky ve stáří se vztahují na téměř všechny pracovníky s určitou pracovní historií. Osoby samostatně výdělečně činné se mohou připojit zaplacením části příspěvku zaměstnavatele a zaměstnance. Systém zdravotní péče je téměř univerzální a pokrývá zaměstnance a jejich závislé osoby, zejména v nezemědělských oblastech
Další třetina obyvatel regionu žije v dalších čtyřech největších zemích – Iráku, Saúdské Arábii, Sýrii a Jemenu – s celkovým počtem 78,5 milionu obyvatel. Saúdské Arábii se podařilo udržet stabilitu a umožnit rozvoj svého ropného průmyslu. Tato země se více než kterýkoli jiný islámský stát řídí přísnými islámskými zákony. Muži mají povoleno mít až čtyři manželky najednou; plánování rodiny a kontrola porodnosti se nepraktikuje. S odhadovanou porodností 6,3 dítěte na ženu v roce 2000 má Saúdská Arábie jednu z nejrychleji rostoucích populací na světě. Očekává se, že do roku 2025 se počet obyvatel více než zdvojnásobí (viz tabulka 1). V tomto období se také zdvojnásobí podíl obyvatelstva ve věku šedesát pět let a více. Díky štědrým starobním důchodům a zdravotním dávkám, které jsou dotovány vládou a vztahují se téměř na všechny kromě zemědělských pracovníků a námořníků, se předpokládá, že průměrná délka života se mezi lety 2000 a 2025 zvýší o sedm let.
Irák čelil v 80. a 90. letech 20. století dalším problémům. Vedl osmiletou válku proti Íránu, v níž obě země utrpěly velké ztráty, a poté obrátil svou pozornost k dalšímu sousedovi, Kuvajtu. Mezinárodní společenství, znepokojené tokem ropy na Západ a hromaděním iráckých zbraní jako hrozby pro své sousedy, kolektivně potrestalo Irák v takzvané válce v Perském zálivu. Infrastruktura a ozbrojené síly země byly zničeny a Irák byl vystaven přísným hospodářským sankcím a izolaci. Tyto podmínky měly za následek velké zdravotní problémy a podvýživu s vysokou mírou kojenecké úmrtnosti a dětských nemocí. Plný dopad těchto událostí na věkové rozložení obyvatelstva se ukáže až v budoucnu. V roce 2000 bylo podle odhadů pouze 3,1 % irácké populace ve věku šedesát pět let a více; do roku 2025 se předpokládá, že podíl obyvatel ve věku šedesát pět let a více vzroste na 4,3 % (viz tabulka 1). Tyto údaje představují jednu z nejnižších očekávaných délek života na Blízkém východě, druhou nejnižší po Jemenu, který trpí podobnými okolnostmi. Irák má starobní důchodový systém, který je určen pro všechny zaměstnance s výjimkou zemědělských a dočasných pracovníků. Není jasné, zda je tento systém od války v Perském zálivu schopen hradit zdravotní péči a plnit své závazky vůči důchodcům a invalidům.
Syrská vláda, která má po určité modernizaci, liberalizaci a čistkách silné vazby na armádu, si od počátku 80. let udržuje stabilitu. V Sýrii se nacházejí zásoby ropy a orné půdy a kromě těžby a rafinace ropy existují i další průmyslová odvětví, přesto je hospodářský rozvoj země pomalý. Politická a vojenská angažovanost Sýrie v Libanonu a její pokračující role mírotvůrce se ukázaly jako velmi nákladné. Odhaduje se, že v roce 2000 bylo v Sýrii pouze 3,2 % obyvatel šedesáti pětiletých a starších; do roku 2025 se očekává, že tento podíl dosáhne 4,9 %, přičemž se sníží míra porodnosti (viz tabulka 1).
Sýrie má starobní důchodový systém, který zahrnuje všechny kromě domácích a dočasných pracovníků. Ze systému, který je plně financován zaměstnanci a zaměstnavateli, se hradí také zdravotní péče, invalidní a pozůstalostní dávky.
Jemen má málo přírodních zdrojů a zemědělství upadá kvůli dlouhotrvajícím suchům; výsledkem je velmi pomalý hospodářský rozvoj. Kvůli těžkým ekonomickým podmínkám a drsnému klimatu byla v roce 2000 odhadovaná střední délka života v Jemenu nejnižší v regionu (59,8 let). Výrazné zlepšení očekávané délky života se očekává do roku 2025 (viz tabulka 1) s ukončením bojů mezi severem a jihem a se zlepšením stability a hospodářských podmínek. V roce 2000 měl Jemen nejvyšší odhadovanou porodnost na Blízkém východě (7,1 na ženu); do roku 2025 se předpokládá nižší, ale stále velmi vysoká porodnost (4,7, druhá po Saúdské Arábii). Starobní důchodový systém v Jemenu je nový, byl zaveden v roce 1987 a revidován v roce 1995. Program financují zaměstnanci a zaměstnavatelé bez státní podpory. Zahrnuje všechny kromě zemědělských pracovníků, rybářů a domácích a dočasných pracovníků. Dávky jsou vypláceny jednorázově a jsou méně štědré než v některých bohatších zemích regionu.
V západních průmyslových zemích, kde je lepší zdravotní péče a větší jistota příjmu v důchodu, se ženy těší vyšší průměrné délce života; proto v těchto zemích tvoří větší podíl starších osob. Na Blízkém východě jsou Turecko a Irák jedinými významnými zeměmi (s výjimkou Izraele), v nichž ženy tvoří vyšší podíl starší populace. Programy starobních dávek a důchodů ve všech zemích Blízkého východu si uvědomují kratší průměrnou délku života žen a zavedly pro ženy nižší věk odchodu do důchodu než pro muže.
Ve větších zemích Blízkého východu, jako je Írán, Turecko, Irák a Sýrie, získalo mnoho městských žen vyšší vzdělání západního typu. Účast žen na trhu práce je však v těchto zemích mnohem nižší než na Západě. V zemích se značným podílem ženské populace na pracovní síle – Íránu, Iráku, Jordánsku, Bahrajnu a Jemenu – je při splnění kvalifikačních podmínek věk pro nárok na důchodové dávky šedesát let pro muže a padesát pět let pro ženy. V Turecku je věk pro nárok na důchod padesát pět let pro muže a padesát let pro ženy; v Izraeli šedesát pět let pro muže a šedesát let pro ženy.
Charakteristiky obyvatelstva blízkovýchodních zemí a některých severoafrických zemí jsou uvedeny v tabulce 1. Všechny tyto země mají programy dávek ve stáří, které poskytují zabezpečení příjmu a zdravotní péči téměř všem občanům s určitou pracovní historií. Zlepšení průměrné délky života ve všech těchto zemích, které je rovněž uvedeno v tabulce 1, může být způsobeno rozšířením programů sociální a zdravotní péče od útlého věku, které snižují kojeneckou a dětskou úmrtnost a poskytují jistotu příjmu v pozdějším věku.
Role islámu v politice a praxi související se stárnutím
Ačkoli se ideologicky liší, téměř všechny země Blízkého východu s výjimkou Izraele mají zákony do určité míry založené na svaté knize Korán. Vliv islámského učení a doporučených postupů je nejmarkantnější v rodinném právu. Hammudah Abd al Ati po přehledu definic rodiny v islámském kontextu navrhuje následující: „Termín rodina bude používán k označení zvláštního druhu struktury, jejíž hlavní představitelé jsou navzájem spřízněni pokrevními a/nebo manželskými svazky a jejichž příbuznost je takové povahy, že z ní vyplývají ‚vzájemná očekávání‘, která jsou předepsána náboženstvím, posílena zákonem a internalizována jednotlivci“ (s. 19). V kulturních a tradičních normách i v islámském učení a zákonech je rodina považována za inkluzivní a podpůrnou jednotku, jejíž úspěch a blahobyt jsou spojeny s blahobytem ostatních členů jednotky. Islámské učení zdůrazňuje úctu a respekt k rodičům a starším členům rodiny a přirovnává úctu ke starším ke cti vzdávané Bohu.
V programech starobních důchodů/dávek v zemích Středního východu je rodina definována velmi široce. Nejen pozůstalý manžel/manželka a děti důchodce, ale také rodiče a sourozenci jsou definováni jako pozůstalí, kteří mají nárok na dávky. Dávky pro dcery trvají tak dlouho, dokud nejsou provdané, což odráží vrozené podmínky, kdy je zaměstnáno pouze malé procento žen. Nejstarší syn v domácnosti má uznanou odpovědnost za případnou péči o rodiče a sourozence. To nejčastěji začíná koresidencí, kdy se čerstvě ovdovělý rodič nastěhuje k synově rodině. Zpočátku, dokud je tento příbuzný ještě zdráv, pomáhá při domácích pracích, seznamuje děti s tradičními a kulturními hodnotami a často se stará o mladší děti a učí je nějaké dovednosti nebo řemeslu. Tento kultivovaný vztah se později obrátí, když starší členové rodiny potřebují pomoc při péči o sebe. Přesto je toto uspořádání vždy vnímáno jako oboustranně výhodné; péče o postiženého prarodiče, tetu nebo strýce není vnímána jako přítěž, ale jako přirozené rozšíření rodinného života.
To neznamená, že v zemích Blízkého východu neexistují agentury nebo instituce, které by poskytovaly každodenní péči starším lidem s postižením. V Íránu, Iráku, Sýrii a Turecku stále více žen ve městech hledá zaměstnání mimo domov, což omezuje jejich dostupnost pro péči. Někteří starší lidé navíc nemají žádné rodinné příslušníky ani vlastní finanční prostředky, aby si mohli najmout pracovníky v domácnosti. Pro tyto ojedinělé případy je ve větších zemích k dispozici několik institucí, většinou v městských oblastech. Běžnější je však najmout pracovníka v domácnosti, který pomáhá pečovat o starší osoby v rodině.
Shahla Mehdizadeh
Viz také Izrael; Stárnutí populace; Subsaharská Afrika.
BIBLIOGRAFIE
Abd al Ati, H. The Family Structure in Islam. Lagos, Nigérie: Islamic Publication Bureau, 1982.
Lopata, H. Z. Vdovy: Blízký východ, Asie a Tichomoří. Svazek 1. Durham, N.C.: Duke University Press, 1987.
The Middle East Information Network. Dostupné na WWW: www.mideastinfo.com/maproom
Moghadam, V. M. Modernizing Women: Gender and Social Change in the Middle East (Gender a sociální změny na Blízkém východě). Boulder, Colo: Lynne Riener Publishers, Inc. 1993.
Národní ústav statistiky, geografie a informatiky. „Land Area, Borders, Coastlines and Exclusive Economic Zone“ (Rozloha území, hranice, pobřeží a výlučná ekonomická zóna). Dostupné na World Wide Web na adrese www.inegi.gob.mx
Smith, J. I. Women in Contemporary Muslim Societies. Londýn: Associated University Presses, 1980.
Social Security Administration. „Programy sociálního zabezpečení ve světě“. Dostupné na World Wide Web na adrese www.ssa.gov/statistics
Organizace spojených národů. World Population Prospects (Výhledy světové populace): Revize z roku 1998. Svazek 3, Analytická zpráva. New York: Organizace spojených národů, 2000.
Úřad Spojených států pro sčítání lidu. „Mezinárodní databáze.“ Dostupné na World Wide Web na adrese www.census.gov
United States Bureau of the Census. Statistický přehled Spojených států amerických: 1998, 118. vydání. Washington, D.C.: United States Bureau of the Census, 1998.
Wormser, M. D., vyd. The Middle East, 5. vyd. Washington, D.C.: Congressional Quarterly Inc. 1981.
.
