Často dochází k pokusům o záchranu vraků lodí, zejména těch nedávno ztroskotaných, s cílem získat zpět celou loď nebo její část, náklad nebo vybavení. Příkladem byla záchrana potopené německé flotily na volném moři ve Scapa Flow ve 20. a 30. letech 20. století. Neoprávněné vyprošťování vraků se nazývá vrakování.
Právní aspektyUpravit
Právo týkající se vraků lodí určuje důležité právní otázky týkající se vraků, z nichž asi nejdůležitější je otázka vlastnictví. Z právního hlediska se vraky dělí na wreccum maris (materiál vyplavený na břeh po ztroskotání lodi) a adventurae maris (materiál, který se stále nachází na moři), k nimž některé, ale ne všechny právní systémy přistupují odlišně.
Vraky jsou často posuzovány odděleně od jejich nákladu. Například v britském případě Lusitanie QB 384 bylo uznáno, že zbytky samotné lodi jsou ve vlastnictví pojistitelů, kteří na základě subrogačního práva vyplatili pojistné plnění za loď jako totální ztrátu (kteří následně svá práva prodali), ale že majetek na palubě vraku stále patří jeho původním vlastníkům nebo jejich dědicům.
Vojenské vraky však zůstávají pod jurisdikcí – a tedy i ochranou – vlády, která loď ztratila, nebo jejího nástupce. Proto německá ponorka z druhé světové války technicky stále patří německé vládě, přestože Třetí říše (tehdejší vláda) již dávno neexistuje. Mnoho vojenských vraků je rovněž chráněno z důvodu, že se jedná o válečné hroby.
Mnoho právních systémů však umožňuje, aby práva záchranářů byla nadřazena právům původních vlastníků vraku nebo jeho nákladu. Obecně platí, že nehistorické civilní vraky jsou považovány za spravedlivou hru pro záchranu. Podle mezinárodního námořního práva může u vraků určitého stáří původní vlastník ztratit veškeré nároky na náklad. Každý, kdo vrak najde, pak na něj může vznést nárok na záchranu a zřídit na plavidlo zástavní právo a následně provést záchrannou operaci (viz Nálezci, držitelé). Stát Severní Karolína pochybně prohlašuje, že „všechny fotografie, videozáznamy nebo jiné dokumentační materiály opuštěného plavidla nebo vraku lodi nebo jeho obsahu, relikvie, artefakty nebo historické materiály v péči jakékoli agentury vlády Severní Karolíny nebo jejích složek“ jsou jeho majetkem.
Některé země uplatňují nároky na všechny vraky v jejich teritoriálních vodách bez ohledu na zájem původního vlastníka nebo zachránce.
Některé právní systémy považují vrak a jeho náklad za opuštěné, pokud není do určité doby učiněn pokus o jejich záchranu. Anglické právo se tomuto pojetí obvykle brání (podporováno mimořádně rozsáhlým odvětvím námořního pojištění, které uplatňuje nároky v souvislosti s vraky lodí, u nichž vyplatilo pojistné plnění), ale bylo ve větší či menší míře přijato v australském případě a v norském případě.
Americké soudy byly nejednotné mezi jednotlivými státy i na federální úrovni. Podle dánského práva patří všechny vraky starší 150 let státu, pokud nelze nalézt vlastníka. Ve Španělsku připadají vraky státu, pokud nejsou zachráněny do 3 let. Ve Finsku připadá veškerý majetek na palubách vraků starších 100 let státu.
Britský zákon o ochraně vraků, přijatý na ochranu historických vraků, kontroluje přístup k vrakům, jako je vrak Cattewater, které lze navštívit nebo zkoumat pouze na základě licence. Britský zákon o ochraně vojenských ostatků z roku 1986 rovněž omezuje přístup k vrakům, které jsou citlivé jako válečné hroby. Zákon o ochraně vojenských ostatků v některých případech zavádí úplný zákaz veškerého potápění; jiné vraky mohou potápěči navštívit za předpokladu, že se vraku nedotýkají, nezasahují do něj ani do něj nepronikají. Ve Spojených státech jsou vraky lodí ve státních vodách upraveny zákonem Abandoned Shipwrecks Act z roku 1987. Tento zákon je mnohem mírnější a umožňuje volnější přístup k vrakům.
Po vyplavání lodi MSC Napoli na pláž v důsledku vážného poškození během evropské bouře Kyrill se v tisku a na straně úřadů objevily nejasnosti ohledně toho, zda lze lidem zabránit v tom, aby si pomáhali flotami, které byly vyplaveny na pláže v Branscombe. Mnoho lidí tohoto zmatku využilo a pomohlo si nákladem. Bylo mezi nimi mnoho motocyklů BMW, prázdných sudů od vína a pytlů s jednorázovými plenami. Podle zákona o obchodní lodní dopravě z roku 1995 musí být každý takový nález a vyzvednutí nahlášeno do 28 dnů správci vraku. Pokud tak neučiníte, jedná se podle zákona o obchodní námořní dopravě o trestný čin, který může vyústit v trestní oznámení za krádež nálezem. Po několika dnech policie a správce vraku ve spolupráci s majitelem pozemku a smluvními záchranáři vytvořili kordon, aby zabránili přístupu na pláž. Podobná situace nastala po ztroskotání lodi Cita v roce 1997.
Historické vraky (často, ale ne vždy definované jako starší než 50 let) jsou často chráněny před drancováním a rabováním prostřednictvím vnitrostátních zákonů na ochranu kulturního dědictví. Na mezinárodní úrovni je může chránit stát, který ratifikuje Úmluvu UNESCO o ochraně podmořského kulturního dědictví. V takovém případě není drancování povoleno. Jedním z takových příkladů je loď Queen Anne’s Revenge, která prochází archeologickou obnovou prováděnou Ministerstvem kulturních zdrojů Severní Karolíny poblíž zátoky Beaufort Inlet v Severní Karolíně.
Důležitou mezinárodní úmluvou zaměřenou na ochranu podmořského kulturního dědictví (včetně vraků lodí) je Úmluva o ochraně podmořského kulturního dědictví. úmluva UNESCO o ochraně podmořského kulturního dědictví z roku 2001 představuje reakci mezinárodního společenství na rostoucí drancování a ničení podmořského kulturního dědictví. Je součástí skupiny normativních nástrojů UNESCO týkajících se oblasti kulturního dědictví, zahrnující sedm úmluv přijatých členskými státy UNESCO, které tvoří ucelený a vzájemně se doplňující soubor zaručující úplnou ochranu všech forem kulturního dědictví.
Úmluva UNESCO z roku 2001 je mezinárodní smlouvou zaměřenou výhradně na ochranu podvodního kulturního dědictví a usnadnění mezinárodní spolupráce v této oblasti. Nemění práva států na svrchovanost ani neupravuje vlastnictví vraků nebo potopených ruin.
Pozoruhodné záchranné akceUpravit
V roce 2011 byl u západního okraje Keltského moře identifikován nejcennější náklad potopeného vraku lodi. Toto potopení lodi Gairsoppa z období druhé světové války vedlo k nalezení pokladu v hloubce téměř tří mil (16 000 stop; 4 800 m).
Federální soud USA a senát Odvolacího soudu USA pro jedenáctý obvod potvrdily španělský nárok na obsah lodi Nuestra Señora de las Mercedes; Španělsko převzalo kontrolu nad pokladem v únoru 2012. Velmi malý počet mincí a předmětů nalezených na lodi byl uložen na Gibraltaru, protože vykazovaly jasné známky koherentní s vnitřním výbuchem na lodi, a potvrdily tak španělské nároky na to, že se jedná o vrak lodi Nuestra Señora de las Mercedes. Do Španělska byly vráceny až v roce 2013, kdy soud konečně nařídil společnosti Odyssey Marine, aby chybějící kusy vrátila.
Archeolog Valerios Stais objevil 17. května 1902 u pobřeží řeckého ostrova Antikythera jeden z nejpozoruhodnějších přístrojů na měření času a předpovídání nebeských událostí. Zařízení, známé jako Antikytherský mechanismus, je pravděpodobně nejranějším příkladem toho, co bychom dnes označili jako analogový počítač, a technologie, kterou zahrnuje, předchází jakýkoli jiný zaznamenaný popis o stovky či tisíce let.
