Cíl: Pooperační anastomotické netěsnosti jsou jedním z nejničivějších následků kolorektální chirurgie. Zobrazovací diagnostika anastomotických netěsností v horní části gastrointestinálního traktu byla rozsáhle hodnocena a popsána. Žádná studie nesrovnávala užitečnost a účinnost CT vyšetření a ve vodě rozpustného klyzmatu pro identifikaci pooperačních úniků z dolní části gastrointestinálního traktu. Cílem této studie bylo zhodnotit a porovnat tyto dvě běžné radiografické zobrazovací metody při detekci úniků z dolní gastrointestinální anastomózy.
Metody: Byl proveden retrospektivní přehled karet, který identifikoval 36 pacientů během sedmiletého období, kteří podstoupili reoperaci pro únik dolní gastrointestinální anastomózy. Zobrazovací vyšetření pacientů byla klasifikována jako pozitivní, pokud byla prokázána extravazace kontrastní látky. Pokud byla negativní, byla studie retrospektivně přezkoumána ve snaze identifikovat nálezy svědčící pro anastomotický únik.
Výsledky: Bylo identifikováno 36 pacientů s pooperačním únikem z dolní části gastrointestinálního traktu vyžadujícím chirurgickou intervenci. Z 36 pacientů bylo 28 (78 %) znovu vyšetřeno na základě radiologického vyšetření prokazujícího anastomotický únik. Celkem bylo provedeno 27 CT vyšetření, z nichž 4 (14,8 procenta) byla považována za pozitivní na anastomotický únik. Při přezkoumání zbývajících negativních CT skenů bylo 9 (33,3 %) považováno za popisně pozitivní s velkým množstvím tekutiny nebo vzduchu v peritoneální dutině, ale bez zjevné extravazace kontrastu. Osmnáct pacientů bylo hodnoceno pomocí ve vodě rozpustného klyzmatu a u 15 (83,3 %) byla prokázána extravazace kontrastní látky. U 26 pacientů s únikem kontrastní látky z distální anastomózy bylo provedeno 17 klyzmat rozpustných ve vodě, přičemž u 15 (88 %) byl prokázán únik kontrastní látky. Naproti tomu pouze 2 ze 17 (12 procent) CT vyšetření byla v této skupině pacientů pozitivní (P < 0,001). U deseti pacientů bylo původně provedeno CT vyšetření a následně klyzma rozpustné ve vodě. Z těchto pacientů mělo osm z devíti (88 %) původně negativní CT vyšetření, ale byli považováni za klinicky podezřelé z anastomotického úniku a následně u nich byl únik prokázán na klyzmatu rozpustném ve vodě.
Závěry: Lze prokázat, že časná intervence u pacientů, u nichž se objeví anastomotický únik, zlepšuje konečný výsledek, zejména pokud jde o mortalitu. Vzhledem k nespecifičnosti klinických příznaků je obvykle nutné získat objektivní testy integrity anastomózy. Naše studie potvrdila nadřazenost klyzmatu rozpustného ve vodě nad CT zobrazením u pacientů, u nichž byly použity obě modality. Tento rozdíl byl nejvýraznější u distálních anastomotických netěsností, zatímco při hodnocení proximálních anastomóz se žádná radiologická zobrazovací studie neukázala jako účinná.
