Golf Tripper™

Jak se dá očekávat od tak starého města, jako je Boston, je tu spousta skvělých golfových hřišť. V době psaní tohoto článku se v Bostonu a okolí nacházejí čtyři hřiště zařazená do Top 100 a mnoho dalších skvělých hřišť, která si zaslouží vyhradit čas na návštěvu. Nejznámějším ze všech skvělých bostonských golfových hřišť je jistě The Country Club nacházející se ve městě Brookline. Na hřišti The Country Club se od roku 1902 odehrál jeden Ryder Cup, tři turnaje Women’s U.S. Amateurs, tři U.S. Open a pět turnajů U.S. Amateurs. V roce 2013 se sem vrátí U.S. Amateur, aby se zde tato událost hrála rovný půltucetkrát.

Kořeny Country Clubu sahají až do roku 1882, kdy byl původně založen pro různé a nejrůznější volnočasové aktivity. V té době byly hlavní formou zábavy jezdecké aktivity a golf v Americe byl pouhým zábleskem v oku C. B. Macdonalda. V roce 1892, tedy o pouhých deset let později, se výkonný výbor The Country Clubu vyslovil pro vytvoření golfového výboru a vybral tři členy klubu, kteří vytyčili golfové hřiště. Golfovému výboru bylo uděleno právo utratit potřebnou částku…, která však nesměla přesáhnout 50 dolarů. Páni! Podle internetové inflační kalkulačky by to v dnešních dolarech bylo zhruba 1 200 dolarů. To není zrovna mnoho.

Původní golfové hřiště bylo otevřeno v roce 1893 a rozpočet 50 dolarů stačil na vybudování šesti jamek. V následujícím roce přibyly další tři jamky, čímž se hřiště rozšířilo na devítijamkové. V roce 1895, pouhé dva roky po otevření původního hřiště, byl The Country Club jedním z pěti původních zakládajících klubů golfové asociace Spojených států (USGA), která je dodnes řídícím orgánem amerického golfu. Myslím, že se dá říct, že golf se v The Country Clubu rychle uchytil.

Nejsem si přesně jistý časovou osou vývoje hřiště po roce 1895, ale dnes se klub může pochlubit plnými 27 jamkami, které se nazývají Clyde, Squirrel a Primrose nines. Denně tvoří primární hřiště devítky Clyde a Squirrel, ale pro významné akce, jako je US Open a Ryder Cup, se používá mistrovské kompozitní hřiště. Toto složené hřiště zahrnuje tři jamky z devítky Primrose a vynechává jednu jamku z devítky Clyde a dvě jamky z devítky Squirrel. Vypuštěnými jamkami jsou devátá jamka Clyde a desátá a dvanáctá jamka Squirrel. Vyjmuté jamky z Primrose jsou 1. jamka, která se ve skutečnosti hraje na 2. green, 8. a 9. jamka. Každoročně se koná jen velmi málo speciálních akcí, kdy si členové mohou zahrát na složeném hřišti.

Je třeba poznamenat, že The Country Club byl první svého druhu v Americe. Jako původní,název „The Country Club“ nebyl nějakým jazykově samolibým prohlášením klubu jako jediného nebo jediného nejlepšího country klubu v zemi. V době, kdy byl klub založen, byl jeho název jen prostým a věcným vyjádřením toho, čím byl… klubem nacházejícím se na venkově, nebo alespoň toho, co v té době venkovem bylo. Všechny ostatní „country kluby“ v Americe si jen vypůjčily název toho původního. Zajímalo by mě, kde bychom dnes byli, kdyby zakladatelé nazvali klub The Field Club? Byla by Amerika plná klubů s názvy jako Riverside Field Club nebo Hidden Valley Field Club. Kdo ví, ale rozhodně mi připadá jasné, že The Country Club v Brookline byl vzorem, z něhož čerpalo tolik dalších, včetně výpůjčky názvu.

Nejslavnější příběh z The Country Clubu je příběh dvacetiletého místního amatéra Francise Ouimeta a jeho desetiletého caddieho Eddieho Loweryho na US Open 1913. Navzdory všem předpokladům se Ouimetovi podařilo v play-off na 18 jamek porazit dva nejlepší britské profesionály té doby, Harryho Vardona a Teda Raye, a získat titul US Open Championship 1913. Z dnešního pohledu by to bylo stejné, jako kdyby se příští rok (2012) na US Open v The Olympic Clubu objevil kluk ze San Francisca a v pondělním play off porazil Tigera Woodse a Phila Mickelsona. Pokud by se to stalo, myslím, že bychom mohli s jistotou říct, že by šlo o rozruch století. Na fotografii níže jsou Ouimet a Lowery. Ouimetovo vítězství bylo zaznamenáno ve filmu i knize známé jako The Greatest Game Ever Played.

Druhým nejslavnějším příběhem z posvátných linksů The Country Clubu je Ryder Cup z roku 1999. V závěrečný den zápasů získali Američané nevídaných 8 1/2 bodu a vybojovali vítězství v poměru 14 1/2 ku 13 1/2 bodu. Bylo to největší vítězství v historii Ryder Cupu, které bylo završeno nemožným dlouhým puttem Justina Leonarda na 17. greenu, který se nakonec stal klíčem k vítězství. Stojí také za zmínku, že trička, která měl americký tým ten den na sobě, se možná zapíší do historie jako nejošklivější golfová trička všech dob… To je obrovské tvrzení, když uvážíme, jak ošklivá trička golfová hra zažila.

Boston je bohužel město, které vůbec neznám. Jednou jsem městem projížděl, když mi bylo asi sedmnáct, cestou do Maine, a pak jsem byl na podzim 1993 na několika koncertech v Boston Garden, ale jinak jsem nikdy neměl příležitost „fazolové město“ navštívit. Co se týče mého pátrání po Top 100, byl pro mě Boston skutečnou pustinou. Nejbližší kontakt, který jsem v Bostonu měl, byla manželka kamaráda z vysoké školy, který tam vyrůstal, ale bohužel moje hledání Top 100 přežilo jejich manželství. Za těchto okolností byl The Country Club jedním z těch, které jsem nechával prosakovat, abych zjistil, jestli se něco objeví.

Když jsem začal rozvrhovat své cestovní plány na letošní rok, můj kamarád z Texasu Kyle navrhl, abychom se pokusili udělat výlet do Bostonu, a tak jsem se začal trochu pošťuchovat, jestli se mi podaří něco objevit. Měl jsem jedno velmi volné spojení na The Country Club, které se neuskutečnilo, takže jsme začali pracovat na domlouvání her na dalších hřištích z Top 100 v oblasti. Přesně uprostřed plánování naší cesty do Bostonu jsem dostal e-mail od pána jménem Hans, který mě sledoval na mých webových stránkách. V Hansově e-mailu stálo, že je členem The Country Clubu a že by mě rád pozval, abych se k němu připojil ke hře s jiným golfistou, kterého hostil a který je také na výpravě do Top 100. V tomto e-mailu jsem se také dozvěděl, že jsem se chtěl připojit ke hře. E-maily od návštěvníků mých stránek dostávám neustále, ale jen zřídkakdy obsahují pozvánku přímo od člena na hru na hřišti Top 100. Vždycky se mi stává, že by mi někdo poslal pozvánku. Ještě vzácnější je pozvání na jedno z ultra exkluzivních hřišť Top 20.

Takže Hansovo pozvání, abych se k němu připojil, připadlo na den přesně mezi svatbou, které jsem se účastnil, a dnem, kdy jsem měl odjet na výlet do Oakmont Country Clubu. Samozřejmě jsem byl zklamaný, že jsem to propásl, ale Hans řekl, že pokud bude mít čas během mé červencové cesty, můžeme si zahrát v té době. Jak se blížila cesta do Bostonu, nadhodil jsem Hansovi několik termínů, ale rychle jsme se dozvěděli, že je to v rozporu s každoročním turnajem pro členy a hosty Country Clubu s nízkým hendikepem, The Devens. Škoda, nerad jsem jel do Bostonu a neměl možnost zahrát si na premiérovém hřišti.

V průběhu sezóny jsem byl nažhavený na koupi nových želez a měl jsem vyhlédnutou sadu Titleist AP2. Jednoho dne jsem při hledání na webových stránkách společnosti Titleist narazil na informace o jejich programu individuálního fittingu v jejich zařízení v Acushnetu ve státě MA. Říkal jsem si, hele, brzy pojedu do Massachusetts, možná je Acushnet blízko Bostonu. Rychlý výlet na MapQuest ukázal, že Acushnet není od Bostonu vzdálen o moc víc než hodinu cesty. Po nějakém plánování s US Airways, Titleistem a Hansem se nám podařilo upravit cestu tak, abych si mohl u Titleista nechat udělat vlastní fitting A zahrát si v Country Clubu den před začátkem turnaje v Devensu. Konec dobrý, všechno dobré!

V den odletu do Bostonu jsem se dostavil na letiště s potřebným časovým předstihem, abych zjistil, že můj let má zpoždění. V oblasti Bostonu bylo zřejmě špatné počasí a celé východní pobřeží mělo trochu zpoždění. Nakonec jsme byli naloženi do letadla, kde jsme seděli 20 minut, než bylo oznámeno, že není jasné, zda let vůbec odletí. Než aby nás nechali čekat v letadle, rozhodli se nás raději vyložit. Považoval jsem to za špatné znamení a řekl jsem si, že bude nejlepší vzít osud do vlastních rukou a přeobjednat si let na druhý den ráno. Znamenalo by to sice, že nestihnu fitting u Titleistu, ale na naši hru v Country Clubu bych to stihl včas. Byla to škoda, že jsem přišel o fitting, ale ve skutečnosti jsem novou sadu želez nepotřeboval, takže to nejspíš bylo nejlepší.

Když druhý den ráno přistál můj let, Kyle mě vyzvedl a zabili jsme čas brzkým obědem a pár pivy, než jsme se vydali do Country Clubu. Vchod do klubu je docela skromný s malou žlutou strážní budkou, kterou obsluhuje všudypřítomný člen ochranky „Woody“. Jakmile jsme projeli vchodem, ocitli jsme se na cestě protínající fairway patnácté jamky, než jsme se stočili k něčemu, co se podle mě dá nejlépe popsat jako malý areál. Kromě hlavní žluté klubovny se zde nachází řada dalších budov, v nichž jsou umístěny provozy, jako je profesionální obchod, šatna a curlingové zařízení. Ano, curling. Na severovýchodě je zřejmě velmi populární… To jsem netušil. Přední část klubovny se mi nepodařilo vyfotit, ale na fotografii níže je vidět část klubovny a byla pořízena z golfového hřiště.

Auto jsme zaparkovali na parkovišti vzadu za objektem, kde se podle mého názoru nacházelo curlingové zařízení, a zamířili jsme ke startovací boudě, odkud jsme byli nasměrováni na cvičné odpaliště. Po chvíli odpalování míčků dorazil Hans spolu s naším čtvrtým hráčem Jeffem a zamířili jsme na putting green, kde jsme čekali, až na nás přijde řada na odpaliště. Jakmile jsme byli na odpališti, rozhodli jsme se hrát z bílých odpališť, která mají velmi přívětivých 6 309 yardů a hrají se na par 71.

1. jamka je dlouhý dogleg doleva, který se z bílých odpališť hrál na 441 yardů s parem 4. Fotografie níže byla pořízena z odpaliště. Preferovaný drive by měl být uprostřed nebo upřednostňovat levou stranu. hnědá kostřavová tráva na pravé straně je dost hrbolatá a může snadno vést ke ztrátě míče.

Níže je fotografie greenu 1. jamky.

Druhá jamka je nepředvídatelný malý par 4, který jsme hráli z 284 yardů. Zajímavé je, že tato jamka se hraje jako par 3 ze 190 yardů ze špiček. Z modrých a bílých odpališť, kde se hraje jako par 4, je chytrá hra jednoduchou ranou z 200-220 yardů. Ideální linie je přes pravou stranu bunkerů a vlevo od velkého stromu.

Pokud hráč trefí dobrý drive, zbývá mu jen krátká rána wedgí do greenu. Z okraje fairwaye na fotografii níže do greenu je to jen 50-60 yardů.

Níže je fotografie 2. greenu. Všimněte si, jak je malý. Mnoho greenů v The Country Clubu je na dnešní poměry neuvěřitelně malých.

Po krátké a bizarní 2. jamce přicházíme na dlouhou a bizarní 3. jamku. Ta hraje 429 yardů z bílých odpališť s parem 4 a vyžaduje dobře umístěný drive, abyste měli výhled na green pro druhou ránu. Fotografie níže byla pořízena z odpaliště a nejlepší linie pro drive je 10 metrů napravo od bunkru.

Hráči, kteří trefí své drivy do správného místa, budou odměněni níže uvedeným výhledem do greenu. Drivy, které se zatoulaly příliš doleva nebo doprava, budou mít slepé rány vytvořené kopečky v popředí níže.

Níže je pohled na 3. green zblízka. Opět si všimněte, jak je malý. Pokud kliknete na fotografii níže, uvidíte rybník za greenem a dřevěnou konstrukci napravo od rybníka. V zimě, když rybník zamrzne, zde klub zřizuje hokejové kluziště. Nejsem si jistá, jestli je v Nové Anglii zvykem, že kluby zařazují hokej do svých zimních aktivit, ale mně to přišlo opravdu skvělé.

Čtvrtá jamka je další krátký par 4, který jsme hráli z 324 yardů. Jak je vidět na fotografii níže, drive je na této jamce rána naslepo. Ideální linie hry je vpravo od bunkru. Ten se otevírá na pravé straně jamky a vpravo je více prostoru pro chybu, než by se zdálo.

Níže je pohled na ránu do greenu 4. jamky. Vážně se mi nechce věřit, jak jsou ty greeny malé!

Na 5. jamce máme další zdravý par 4. Vždyť je to jenom jamka. Ta se hrála 419 metrů z bílých odpališť a představovala další blind drive. Fotografie níže byla pořízena z odpaliště. Nejlepší je zde odpálit drive přímo přes dva chlápky stojící na vrcholu kopce.

Níže je pohled z červených odpališť, který poskytuje o něco lepší představu o tom, jak jamka vlastně vypadá.

Níže na fotografii je green 5. jamky. Bunkry v popředí jsou mnohem dál od greenu, než by se mohlo zdát, a hráči, kteří tyto bunkry najdou, budou mít velmi obtížný up and down.

Níže je pohled zpoza greenu 5. jamky. Všimněte si sklonu tohoto greenu zezadu dopředu. Má také výrazný pohyb také zprava doleva. Díky umístění zadní jamky jsem měl na tomto greenu vážně šílený putt z přední hrany, kam dopadla moje přibližovací rána. Naštěstí se mi s malou pomocí mého caddieho podařilo dostat svůj první putt mnohem blíže, než bych kdy tušil, že bych mohl. Program caddie v The Country Clubu je naprosto špičkový a klub je na něj docela pyšný. Chůze je povinná pro každého bez postižení a každý si bere caddieho. Horlivá podpora caddie programu ze strany členů umožnila klubu vybudovat caddie yard plný skutečných profesionálů, kteří dávají členům a jejich hostům z golfového zážitku maximum. Kluci, které jsme měli, byli naprosto skvělí.

Šestá jamka, na obrázku níže, je mou nejoblíbenější z krátkých parů 4 na přední straně a hraje 280 yardů z bílých odpališť. Místo toho, abych vytáhl driver a odpálil svůj drive až do blízkosti greenu, jsem zvolil „bezpečnou ránu“ svou užitkovou holí, které se podařilo najít vysokou kostřavovou trávu na levé straně. Tolik k bezpečné ráně.

Přístup na šestou jamku se hraje přímo do kopce a fotografie níže ukazuje, jak blízko jsem se dokázal dostat ke greenu, a přesto jsem vlastně neviděl puttingovou plochu.

A zde je bližší pohled na green šesté jamky z levé strany.

Nakonec jsme se na sedmé jamce dostali k paru 3. Všichni jsme se snažili o to, abychom se dostali na green, který jsme měli v pořádku. Začínal jsem si říkat, jestli má The Country Club vůbec nějaké par 3 nebo 5! Tato jamka o délce 179 yardů vyžaduje od většiny hráčů středně dlouhé železo. Níže je fotografie pořízená z odpaliště.

A zde je pohled na green sedmé jamky z bočního pohledu.

Osmá jamka, na obrázku níže, je pěkný malý par 4 do kopce, který jsme hráli z 371 yardů. Nejlepší je vyhnout se levé straně jamky. Míčky se tam sice dají najít, ale může být docela těžké dostat je zpět do hry ze stromů.

Na fotografii níže je pohled na green osmé jamky. Chybějící krátká rána nezpůsobí příliš problémů, ale vlevo nebo vpravo a bude nutná dobře provedená rána do písku.

Devátá jamka je silný malý par 4, který jsme hráli ze 418 yardů. Tato jamka je jednou z těch, které jsou vypuštěny pro mistrovské kompozitní hřiště. Jamka je celá do kopce, takže se hraje mnohem déle, než je uvedeno na kartě. Fotografie níže byla pořízena z odpaliště. Všimněte si hrbolů na fairwayi, které mohou způsobit poměrně nerovné lehy.

Níže je pohled na green 9. jamky ze vzdálenosti 40 metrů. Opět zde není tak špatné chybovat nakrátko. Vlevo je bunker, který na této fotografii není vidět.

Níže je fotografie greenu na 9. jamce. Ten musí být nejmenší na hřišti. Ani se mi nechtělo věřit, jak je malý. Myslím, že 9. jamka byla dobrá a překvapilo mě, že nebyla zahrnuta jako součást kompozitního hřiště. Ukázalo se, že důvodem jejího vyřazení je to, že trasování funguje mnohem lépe, když se hráči přesunou přímo z greenu osmičky na odpaliště jedenáctky.

Desátá jamka je další z jamek, která byla pro mistrovské kompozitní hřiště vypuštěna. Z bílých odpališť jsme ji hráli z 290 yardů. Stačí malá rána z 200 yardů, abyste se dostali do nejlepšího místa pro šanci na birdie.

Přístup na green desáté jamky je jen malá rána half wedge, ale je slepá a z fairwaye je vidět jen vrchol vlajky.

Níže je pohled na green z vrcholu kopečku porostlého kostřavou, který brání výhledu na green z fairwaye.

11. jamka je skvělý par 5, který jsme hráli z 503 metrů. Fotografie níže byla pořízena z odpaliště a ideální je spustit drive dolů k otvoru mezi dvěma kopečky pokrytými kostřavou. Odtud se dosažení greenu ve dvou stává možností.

Níže je přístupová rána do greenu po položené druhé ráně. Všimněte si potoka, který protíná fairway. Při lay upu se hráč musí rozhodnout, zda chce nechat svůj lay up krátce před potokem, nebo odpálit delší ránu, která se přenese na druhou stranu.

A další pohled na nájezd po delší druhé ráně lay upu, která se přenese přes potok.

Tato fotografie pořízená z 11. greenu s pohledem zpět na jamku se mi opravdu líbí. Když jsme s Kylem přijeli a projeli 15. jamkou, první jeho poznámka byla, že se mu líbí „struktura“ hřiště. Tato fotografie je toho skvělým příkladem. Máte tu zelenou trávu, hnědou kostřavu, změnu výšky a skalní útvary. Hřiště má opravdu velkou vizuální zajímavost a „texturu“.

Dvanáctá jamka je krátký drop shot par 3, který jsme hráli ze 119 metrů. Jedná se o poslední jamku, která je dropována pro mistrovské kompozitní hřiště.

Na 13. jamce máme par 4 o délce 397 yardů. Fotografie níže byla pořízena z odpaliště a drive je opět rána naslepo.

Níže je rána do greenu na 13. jamce. Na krátké jamce jsou nejrůznější potíže, takže je nejlepší se ujistit, že na green dosáhnete už při nájezdové ráně.

A zde je pohled na green 13. jamky. Není to nejmenší green na hřišti, ale přesto je docela malý.

Ještě jeden pohled na green 13. jamky.

Čtrnáctá jamka, na obrázku z odpaliště níže, je par 5, který se hraje 510 yardů z bílých odpališť. Opět se mi líbil zvlněný terén fairwaye, díky kterému je vylosování dobré leže pro druhou ránu dílem štěstěny.

Přístup na 14. green je mírně do kopce a vyžaduje trochu hole navíc. Níže je fotografie pořízená z pravé strany greenu.

Na 15. jamce máme dlouhý par 4 o délce 417 yardů z bílých odpališť. Všimněte si silnice protínající jamku, která je vchodem/východem do klubu. Hans vyprávěl skvělou historku o svém finálovém kole na jarním turnaji ve fourballu před několika lety, kde hrál opravdu dobře a bojoval o vítězství. Když přišel na 15. jamku, jeho drive skončil velmi blízko silnice. Když se chystal odpálit svůj náběh do greenu, ticho přerušilo zatroubení auta, které ho vylekalo a způsobilo, že svou ránu pokazil. Rozzuřeně střelil pohledem na auto, které se provinilo, jen aby spatřil svou matku na místě řidiče, jak se usmívá, mává a křičí „Ahoj Hans!!!!“. Maminka byla právě nadšená, že vidí svého chlapečka, a chtěla ho pozdravit. V tu chvíli se můžete jen smát. Naštěstí ještě o dvě jamky později vyhrál a jeho jméno teď navždy zůstane na zdi klubovny.

Níže je fotografie nájezdové rány do greenu patnácté jamky. Bunker v popředí je dobrých 20 metrů od puttingové plochy a vytváří dlouhou ránu z bunkeru, která vyžaduje hodně citu, aby se míček dostal na green a pak ho udržel.

Šestnáctá jamka, na obrázku níže, je středně dlouhý par 3, který jsme hráli ze 169 metrů. Chybička doprava bude mít pravděpodobně za následek možnost záchrany z písku.

Sedmnáctá jamka je 363 yardů dlouhý par 4, který se stáčí doleva. Nejlepší je zde odpálit drive do středu nebo jen trochu upřednostnit levou stranu fairwaye.

Níže je fotografie nechvalně proslulého sedmnáctého greenu, kde Justin Leonard zahrál nemožný putt a pomohl tak rozhodnout Ryder Cup v roce 1999. Škoda, že nemám lepší fotografii tohoto greenu, protože je to poměrně malá a úzká záležitost s podstatně větším zvlněním než většina greenů v The Country Clubu.

Osmnáctá jamka, na obrázku z odpaliště níže, je 396 yardů dlouhý par 4 z bílých odpališť. Jamka se stáčí doleva, takže ideální linie je po levé straně fairwaye. Jsou zde bunkry, takže je důležité dbát na to, abyste hráli vpravo od bunkerů.

Níže je přístup na green 18. jamky. Bunkry před tímto greenem jsou velmi hluboké a green není zdola v dolní části bunkrů vidět. Budova v pozadí je šatna a pánský gril. Venku je skvělá malá terasa, odkud mohou členové sledovat dění na 18. greenu.

Po dohrání 18. jamky jsme zamířili do baru v šatně, abychom si dali něco, na co jsem se celý den těšil, „Fernando“. Fernando je dlouholetý barman baru v pánských šatnách a vyvinul pěkný malý lektvar, který byl pojmenován po něm. Nejsem si přesně jistý, co Fernando do svého nápoje dává, ale podle toho, co jsem poznal, je to jakási variace na rumový nálev. Bez ohledu na to, co v něm je, je nápoj velkolepý a ideální nápoj po golfu v letním dni. Obecně jsem příznivcem nápoje Transfusion, ale musím říct, že Fernando je opravdu něco výjimečného.

Když jsme seděli na terase a vychutnávali si Fernanda, Hans navrhl, abychom si vzali bagy a šli se projít na hřiště Primrose, abychom viděli 3 jamky, které jsou součástí mistrovského kompozitního hřiště. Nikdy jsme neodmítli příležitost zahrát si více golfu, a tak jsme rádi vyhověli. Bohužel po dvou fernandech mě focení moc nebavilo, takže nemám žádné fotky, o které bych se podělil.

Tři jamky Primrose, které jsou použity pro mistrovské hřiště, jsou rozhodně jamky hodné U.S. Open a jsou vhodnou zkouškou pro elitní hráče, kteří se účastní soutěží USGA. Během mistrovské hry se 1. jamka na Primrose používá jako tak trochu složená jamka sama o sobě. Hráči odpalují z 1. odpaliště na fairway 1. jamky. Namísto hry na green 1. jamky se však druhá rána hraje na green 2. jamky s parem 3. Je to trochu neobvyklá konfigurace, ale vytváří skvělou jamku s parem 4.

Osmá jamka na Primrose, která se hraje na 461 yardů a na par 5 pro každodenní hru, se mění na dlouhý par 4, když se používá pro mistrovskou kompozici. Má velké stoupání na druhou ránu a je těžkou jamkou i pro ty nejlepší hráče.

Závěrečnou jamkou Primrose použitou v mistrovské kompozici je 9. jamka. Jedná se o dlouhý par 4, který se hraje 425 metrů z kopce s rybníčkem na pravé straně jamky.

Po dokončení jamky Primrose jsme se vydali zpět do klubovny, kde se Jeff a Hans rozloučili se mnou a Kylem. Naštěstí nás Hans před odchodem vyzbrojil svým členským číslem a řekl nám, abychom zůstali, jak dlouho budeme chtít, a vzali si v baru, co budeme potřebovat. Kyle a já jsme si užívali na terase spolu s několika dalšími fernandy a nasávali atmosféru, jak jen to šlo. Nikdy nevíte, kdy se na takové místo vrátíte, a tak jsme toho před odjezdem nasáli co nejvíce.

K shrnutí The Country Clubu mohu uvést jednoduché prohlášení . . . LÍBILO SE MI. Díky zvlněnému terénu, komplexním texturám a správné míře bizarnosti je to typ hřiště, které mě nadchne pro hru golfu. Při odchodu z areálu jsem mohl doufat jen ve dvě věci. Zaprvé, že po U.S. Amateur, který se v The Country Clubu koná v roce 2013, uvidíme nedaleko za sebou další U.S. Open, a zadruhé, že budu mít někdy brzy další příležitost ho navštívit.