Carla Ciccone se s následky otřesu mozku potýká už čtyři roky. Foto, Reynard Li.
Dříve jsem měla schopnost vybavit si narozeniny kohokoli ze svých přátel a rodiny. To bylo tehdy. Teď už moje paměť tak jiskřivá není.
Na podzim roku 2012 jsem utrpěla otřes mozku. Nespadl jsem z kola a nepraštil se hlavou o kámen, ani jsem se statečně nesložil k zemi, když jsem se snažil chytit míč. Otřes mozku jsem si přivodil tím nejsmutnějším a nejsedavějším možným způsobem: při večeři v jedné torontské restauraci.
Kurýr nedával pozor, prostor za mou židlí byl úzký a v jednom okamžiku mi do zátylku narazila hromada těžkých talířů, které držel. Zmateně a s bolestí jsem mžoural do vědomí a zase z něj vypadl. Nějaká žena mi nabídla Advil. Muž sedící naproti mně se zeptal, jestli si myslím, že bych měl jet do nemocnice. Viděl – a slyšel – tu ránu. „Já nevím? Ne?“ Odpověděl jsem. Jistě, bolest by přešla. „Možná budu mít zítra na hlavě jen malou bouli,“ pomyslel jsem si.
Reklama
Související: Další den jsem se probudila s bolestí hlavy, která se podobala ochromujícím migrénám, které jsem mívala v pubertě. Bolest začínala vzadu na hlavě a vyzařovala ven přes oči a uši, dolů po krku a do zad. Světlo z tlumené lampy vedle mé postele pulzování ještě zesílilo. Jakmile jsem se zvedla a roztřeseně se podél stěny dobelhala do koupelny, zvuk vody vytékající z kohoutku byl pro mé citlivé uši jako hřmění peřejí. Každý zvuk a každý zdroj světla se mi vstřebával do těla jako bolest.
Pokusila jsem se psát, ale věty, které ze mě vycházely, byly zkomolené a nesmyslné. Že potřebuji lékařskou pomoc, jsem si uvědomila, až když jsem zveřejnila selfie na Instagramu a kamarádka mě upozornila, že mám plně rozšířenou levou zornici, zatímco pravá je normální. Poté, co mi na pohotovosti diagnostikovali otřes mozku, mi lékař řekl, abych odpočívala a nic nedělala. Nečíst, nepsat, necvičit, nedívat se na televizi a nedělat nic podnětného. To zní docela jednoduše, pomyslel jsem si.
Pro mnohé je tato rada cestou k uzdravení. Pro mě to byl recept na katastrofu. Čím déle jsem zůstávala doma a snažila se odpočívat, tím více jsem byla úzkostná a rozrušená. Netrvalo dlouho – nanejvýš dva týdny – a deprese na mě dolehla jako nečernobílá noční můra, která se mě držela i po probuzení a říkala: „Teď žiju tady“. Předtím jsem své duševní zdraví bezděčně udržovala na uzdě tím, že jsem cvičila jógu, tančila, chodila na dlouhé procházky, psala, četla, chodila do společnosti, randila a dělala normální věci, které patří k normálnímu životu. Když mi tohle všechno vzali, zůstala jsem sama se svými panickými myšlenkami. Hlava mě bolela příliš na to, abych přemýšlela o zlepšení své situace. Hlava mě bolela příliš na to, abych vůbec o něčem přemýšlela.“
Udělat si čas na udržení svého duševního zdraví pod kontrolou je součástí Carliny rutiny. Foto, Reynard Li.
Jednoho rána, několik týdnů po nehodě, jsem se probudila a dvacet minut zírala na svůj blok kuchyňských nožů a představovala si, jak se jimi zabíjím, nebo spíš, že se vznesou do vzduchu, přistanou na mně ve formaci a ušetří mě námahy. Sebevražedné myšlenky nebyly na seznamu příznaků, na které jsem si měl dávat pozor, ale vyděsilo mě to natolik, že jsem navštívil svého rodinného lékaře. Když jsem se zhroutila a řekla jí, že přemýšlím o sebevraždě, poslala mě k neurologovi, provedla testy, diagnostikovala klinickou depresi a předepsala mi nízké dávky antidepresiv. Ukázalo se, že patřím k přibližně 10 procentům osob po otřesu mozku, u nichž přetrvávají obtěžující příznaky, které trvají déle než obvyklé tři týdny. Syndrom po otřesu mozku může kromě běžnějších příznaků otřesu mozku, jako jsou bolesti hlavy a závratě, způsobovat také úzkost, depresi, podrážděnost, zlost, únavu, nespavost a problémy s pamětí.
Reklama
Související: Jak lékařský výzkum zklamal ženy
Můj lékař mě také přihlásil na týdenní kognitivně-behaviorální terapii. Během několika následujících měsíců jsme se v mé skupině, složené převážně z lidí trpících klinickou depresí, pomocí pracovních sešitů, rozhovorů u kulatého stolu a dalších cvičení učili, jak léčit a přeučovat svou mysl, aby myslela pozitivněji a produktivněji.
Když jsem dostala povolení zavádět podnětné úkoly, začala jsem malovat, protože mě z toho nebolela hlava ani oči. Vytvářel jsem dlouhé, opravdové seznamy vděčnosti. Poslouchal jsem hudbu, krátce si četl a chodil na procházky. Jak se mé tělo uzdravovalo a bolesti hlavy se zmírňovaly, mohla jsem cvičit, což mi nesmírně zlepšovalo náladu. Nakonec jsem mohl znovu i psát, i když stále bojuju s vybavováním slov a pamětí.
Čtyři roky po otřesu mozku se práce na mém duševním zdraví stala rutinou. Už nemám klinickou depresi, ale zmatené myšlenky, úzkost a problémy s pamětí stále přicházejí a odcházejí. Někdy mě tyto věci rozčilují, ale naučila jsem se být k sobě trpělivá a laskavá a vděčnost vždy převáží nad frustrací.
Více:
Jaké to je žít s chronickou rakovinou
Svou depresi jsem 20 let skrývala – teď jsem připravená mluvit
4 hlavní zdravotní rizika mobilního telefonu a jak se jim vyhnout
Reklama
.
