Rozjímání o čtyřech vznešených stavech
4. Rovnováha (upekkha)
Rovnováha je dokonalá, neochvějná rovnováha mysli, zakořeněná ve vhledu.
Při pohledu na svět kolem nás a při pohledu do vlastního srdce jasně vidíme, jak obtížné je dosáhnout a udržet rovnováhu mysli.
Při pohledu do života si všímáme, jak se neustále pohybuje mezi protiklady: vzestup a pád, úspěch a neúspěch, ztráta a zisk, čest a vina. Cítíme, jak na všechno to štěstí a smutek, radost a zoufalství, zklamání a uspokojení, naději a strach reaguje naše srdce. Tyto vlny emocí nás vynášejí nahoru a vrhají dolů; a sotva najdeme klid, už jsme zase v moci nové vlny. Jak můžeme očekávat, že se na hřebeni vln uchytíme? Jak máme uprostřed tohoto věčně neklidného oceánu existence postavit budovu svého života, když ne na Ostrově vyrovnanosti.
Svět, kde ten malý díl štěstí, který je bytostem přidělen, je většinou zajištěn po mnoha zklamáních, neúspěších a porážkách; svět, kde jen odvaha začínat znovu a znovu slibuje úspěch; svět, kde uprostřed nemocí, odloučení a smrti roste skrovná radost; svět, kde bytosti, které s námi ještě před chvílí spojovala soucitná radost, v příštím okamžiku postrádají náš soucit – takový svět potřebuje vyrovnanost.
Potřebný druh vyrovnanosti však musí být založen na bdělé přítomnosti mysli, nikoli na lhostejné otupělosti. Musí být výsledkem tvrdého, záměrného tréninku, nikoli náhodným výsledkem přechodné nálady. Vyrovnanost by si však nezasloužila své jméno, kdyby se musela znovu a znovu vytvářet námahou. V takovém případě by byla jistě oslabena a nakonec poražena proměnlivostí života. Pravá vyrovnanost by však měla být schopna čelit všem těmto těžkým zkouškám a obnovovat svou sílu z vnitřních zdrojů. Tuto sílu odolnosti a sebeobnovy bude mít pouze tehdy, bude-li zakořeněna ve vhledu.
Jaká je tedy povaha tohoto vhledu? Je to jasné pochopení toho, jak všechny tyto proměnlivosti života vznikají, a naší vlastní pravé podstaty. Musíme pochopit, že různé zkušenosti, kterými procházíme, jsou výsledkem naší kammy – našich činů v myšlení, slovech a skutcích – vykonaných v tomto životě i v životech dřívějších. Kamma je lůno, z něhož vyrůstáme (kamma-joni), a ať se nám to líbí, nebo ne, jsme nezcizitelnými „vlastníky“ svých činů (kamma-saka). Jakmile však nějaký čin vykonáme, ztrácíme nad ním kontrolu: zůstává navždy s námi a nevyhnutelně se k nám vrací jako naše náležité dědictví (kamma-džada). Nic, co se nám děje, nepochází z „vnějšího“ nepřátelského světa, který je nám cizí; vše je výsledkem nebo naší vlastní mysli a činů. Protože nás toto poznání zbavuje strachu, je prvním základem vyrovnanosti. Když se ve všem, co nás potkává, setkáváme jen sami se sebou, proč bychom se měli bát?“
Pokud by se však strach a nejistota objevily, známe útočiště, kde je lze zmírnit: naše dobré skutky (kamma-patisarana). Přijetím tohoto útočiště v nás vzroste důvěra a odvaha – důvěra v ochrannou moc našich dobrých skutků vykonaných v minulosti; odvaha konat další dobré skutky právě teď, navzdory skličujícím těžkostem našeho současného života. Víme totiž, že ušlechtilé a nesobecké skutky představují nejlepší obranu proti tvrdým ranám osudu, že na dobré činy není nikdy pozdě, ale vždy je ten správný čas. Pokud se v nás toto útočiště, spočívající v konání dobra a vyhýbání se zlu, pevně zakotví, budeme se jednoho dne cítit jistě: „Stále více ustává neštěstí a zlo zakořeněné v minulosti. A tento současný život – snažím se, aby byl neposkvrněný a čistý. Co jiného může přinést budoucnost než růst dobra?“. A z této jistoty se naše mysl stane klidnou a my získáme sílu trpělivosti vyrovnanosti, abychom mohli snášet všechna současná protivenství. Pak budou naše skutky našimi přáteli (kamma-bandhu).
Podobně budou našimi přáteli i všechny různé události našeho života, které jsou výsledkem našich skutků, i když nám přinášejí smutek a bolest. Naše skutky se nám vracejí v podobě, která je často činí nepoznatelnými. Někdy se nám naše činy vracejí v podobě toho, jak se k nám chovají druzí, jindy jako důkladný převrat v našem životě; často jsou výsledky proti našemu očekávání nebo v rozporu s naší vůlí. Takové zkušenosti nás upozorňují na důsledky našich činů, které jsme nepředvídali; zviditelňují napůl vědomé motivy našeho dřívějšího jednání, které jsme se snažili skrýt i sami před sebou a zakrývali je různými záminkami. Naučíme-li se dívat na věci z tohoto úhlu a číst poselství, která nám zprostředkovává naše vlastní zkušenost, pak i utrpení bude naším přítelem. Bude to přítel přísný, ale pravdivý a dobře míněný, který nás učí nejtěžšímu tématu, poznání sebe sama, a varuje nás před propastmi, k nimž slepě směřujeme. Budeme-li na utrpení pohlížet jako na svého učitele a přítele, lépe se nám podaří snášet je s vyrovnaností.
V důsledku toho nám učení o kammě dá silný impuls k osvobození se od kammy, od těch činů, které nás znovu a znovu vrhají do utrpení opakovaných zrození. Vznikne odpor k naší vlastní touze, k našemu vlastnímu klamu, k naší vlastní náchylnosti vytvářet situace, které zkoušejí naši sílu, naši odolnost a naši vyrovnanost.
Druhým vhledem, na němž by měla být založena vyrovnanost, je Buddhovo učení o ne-já (anattá). Toto učení ukazuje, že v konečném smyslu nejsou skutky vykonávány žádným já a ani jejich výsledky neovlivňují žádné já. Dále ukazuje, že pokud neexistuje žádné já, nemůžeme mluvit o „mém vlastním“. Je to klamné já, které vytváří utrpení a hin-ders nebo narušuje vyrovnanost. Pokud je ta či ona naše vlastnost obviňována, člověk si myslí: „Já jsem obviňován“ a vyrovnanost je otřesena. Pokud se ta či ona práce nedaří, člověk si myslí: „Moje práce se nepovedla a vyrovnanost je otřesena. Pokud se ztratí bohatství nebo blízcí, člověk si myslí: „
Chceme-li nastolit vyrovnanost jako neotřesitelný stav mysli, musíme se vzdát všech majetnických myšlenek na „moje“, začít od maličkostí, od kterých je snadné se odpoutat, a postupně se dopracovat k majetku a cílům, na kterých lpí celé srdce. Člověk se také musí vzdát protějšku těchto myšlenek, všech egoistických myšlenek na „já“, počínaje malou částí své osobnosti, s vlastnostmi menšího významu, s malými slabostmi, které jasně vidí, a postupně se propracovat až k těm emocím a averzím, které považuje za střed svého bytí. Takto je třeba se cvičit v odpoutání.
V té míře, v jaké se vzdáme myšlenek na „mé“ nebo „já“, vstoupí do našeho srdce vyrovnanost. Neboť jak by v nás mohlo něco, co si uvědomujeme jako cizí a bez „já“, vyvolat rozrušení způsobené chtíčem, nenávistí nebo zármutkem? Tak bude učení o ne-já naším průvodcem na cestě k osvobození, k dokonalé vyrovnanosti.
Rovnováha je korunou a vyvrcholením čtyř vznešených stavů. Nemělo by to však být chápáno tak, že vyrovnanost je negací lásky, soucitu a soucitné radosti nebo že je nechává za sebou jako podřadné. Zdaleka tomu tak není, vyrovnanost je plně zahrnuje a prostupuje jimi, stejně jako ony plně prostupují dokonalou vyrovnanost.
