Před čtyřmi lety si Marcia DeSanctisová myslela, že bez jiného, mladšího muže nemůže žít, dokud jí její manžel nedokázal, že se mýlila. Příběh o manželském přežití. …
Po šestnácti letech manželství jsem se zamilovala do jiného muže.
Po celé měsíce jsem prožívala krizi, tříštila jsem se ze srdce, které se pomalu tříštilo. Sotva jsem fungovala jako matka a občanka, a hlavně jako manželka. A tak jsem se obrátila na jediného člověka, kterého jsem znala a který mě miloval natolik, že mu na tom záleželo, a byl dost mužný na to, aby mi odpustil: na svého manžela.
Přestože jsem uvažovala – dokonce jsem o mimomanželský poměr usilovala -, ráda bych si myslela, že jsem nebyla kulturní klišé. Ve skutečnosti jsem ale nejspíš symbolická matka dvou dětí ve středním věku, která se jednoho dne probudí a přemýšlí, jestli už má všechna životní tajemství za sebou. Bylo mi čtyřicet a snášela jsem každodenní robotický koloběh jízdy autem a dortíků. Pět let jsem žila v profesní i doslovné divočině, když jsem opustila New York a kariéru televizní producentky a začala žít na venkově se svým manželem umělcem. Během té doby jsem napsala román o manželství a obětech, které přinášíme, když se rozhodneme zavázat se jednomu člověku v tomto jediném životě. Začala jsem pociťovat svrbění, netrpělivost, pocit, že by se mohlo blížit něco nového. Když bylo mému synovi třináct, špetka světla na konci rodičovského tunelu se náhle změnila v díru velikosti čtvrtky. Začala jsem ráno nosit rtěnku. Odložila jsem neupravený culík. Méně jsem si uvědomovala tenčící se zásoby estrogenu, které mi v těle zbývaly – tragicky neobnovitelný ženský zdroj. Věděla jsem, že musím začít plánovat život na druhé straně mateřské.
Nedostala jsem odvahu prodat svůj román, rozhodla jsem se vrátit do školy a byla přijata na magisterské studium mezinárodních vztahů. V červenci toho roku jsem odjela, abych se ponořila do prvního ze tří prodloužených akademických pobytů – dvou na Tuftsově univerzitě a jednoho v Asii. Většina učebních osnov se odehrávala online, během celonočních kávových dýchánků, kdy jsem během jednoho nevyspalého, povzbuzujícího roku psala práce o nigerijských teroristických buňkách a argentinských bankovních reformách.
Bylo to během studia, kdy jsem ho potkala.
Přemýšlela jsem hodně o tom, proč ženy bloudí, a znala jsem spoustu takových. Některé trpí manželstvím zklamaným láskou, jiné své muže nesnesou, ale zůstávají s nimi kvůli finanční nutnosti nebo kvůli dětem. Několik jich chce po letech rutinního sexu se stejným člověkem zažít trochu vzrušení ve středním věku. V mém případě bylo vysvětlení krásně jednoduché a podivně složité: zamilovala jsem se. Ne že bych měla špatné manželství; k tomu mám daleko. Mám manžela, který je větší než život a má obrovský talent. Rozesmívá mě a zbožňujeme jeden druhého. Ale nějak se mi ten druhý muž – humanitární pracovník s volnými kalhotami a předčasnými kuřími okami – dostal pod kůži.
Vplížil se ke mně. R. mi zpočátku připadal jako podivín, obyvatel Středozápadu umístěný v krizové zóně v zámoří. Sám sebe nerad poslouchal, ale ostatní ano. Seděli jsme vedle sebe na přednáškách a já začala vnímat jeho gesta – způsob, jakým si naléval kolu, opožděný úsměv, když otočil hlavu, aby se na mě podíval, pobavený záblesk v jeho očích, když některý z našich profesorů řekl něco nesnesitelného. Začala jsem toužit po jeho společnosti, protože navzdory všemu, co nás dělilo, jsme viděli svět téměř stejnou optikou. Já jsem vedla rušný život a on žil ve válečných zónách, ale pro nás oba byl pocit osamělosti zdrcující konstantou. V naší třídě diplomatů, vojenských úředníků a obchodníků jsem uznával jeho sebepojetí outsidera, protože jsem se tak cítil také.
OK, nevadilo mi, že doslova krmil hladovějící děti. Altruismus byl afrodiziakum. Také nebyl šetrný jen ve svém životním stylu, ale i ve svém myšlení. Nejsem si jistý, jestli jsem kdy potkal někoho, kdo by rychleji pronikal k podstatě věcí. R. měl naprosto jasno, když uvažoval o makroekonomické hádance nebo o přínosu pomoci při povodních v Myanmaru. Přitahovaly mě jeho pevné názory, které mi připomínaly mnohé koketní novináře, s nimiž jsem v minulosti pracoval – v minulosti, která se mi stále více vzdalovala. Vyhledávali jsme se navzájem – vdaná žena v domácnosti a mladší humanitární pracovník – s narůstající přitažlivostí, o níž jsem předpokládal, že je vzájemná a vůči níž jsem byl ohromně nekonfliktní. Byl jsem na škole, odloučený od svého života.
Na konci našeho prvního dvoutýdenního sezení v Bostonu jsme se v přednáškovém sále objali na rozloučenou. Podle všeho bylo cudné, ale přísahal jsem, že bylo nabité významem. Byla jsem ve víru rodící se neskonalé lásky a přemýšlela, jak budu moci dýchat, vést domácnost nebo stíhat nemožné termíny kurzů po dobu čtyř měsíců, než ho znovu uvidím v Asii. Jak budu spát se svým manželem, když jsem toužila po muži – po muži, kterého jsem se nikdy nedotkla – v Africe?“
Můj manžel se domníval, že moje citová nepřítomnost byla způsobena zdrcujícím množstvím školních povinností. Navzdory vyčerpávajícím nárokům své vlastní práce vše zvládl. Byla jsem jen zlomkem manželky, protože jsem se zahrabala do studia a svého poblouznění. Stejně jako v případě guvernéra Sanforda a pravděpodobně i mnoha dalších zamilovaných bláznů, i můj vztah s R. nabral na síle přes e-mail. Spala jsem tvrdě, brzy ráno jsem se budila, abych zkontrolovala schránku, cítila jsem euforii, když tam bylo jeho jméno, a sklíčenost, když tam nebylo. Jeho psaní bylo úsporné, elegantní a plné sebekritického vtipu. Když popisoval kouření cigarety pod pouštní průtrží mračen, byl pro mě Hemingwayem nebo Grahamem Greenem, každým tajemným dobrodruhem zarámovaným samotou v cizí zemi. Byla jsem si jistá, že se mu po mně také stýská, a dívala jsem se na oblohu a přemýšlela, jestli nás v tu chvíli spojuje sklon země nebo sluneční paprsky.
Měla jsem v plánu se s ním intimně sblížit, až se znovu setkáme. Nevyhnutelná zrada mě děsila, ale nic – ani morálka, ani rozum, ani oddanost manželovi a dětem – mě nemohlo zastavit. Jak jednoduché bylo racionalizovat si svůj blížící se přestupek jako nezbytný. Najednou jsem uvěřila, že život se žije jen jednou a já tomu svému dlužila být s ním. Ignorovat tuto romantickou lásku by byl zločin, kterého bych litovala na smrtelné posteli.
Neuvažovala jsem o tom, že by se mnou R. nemusel chtít spát.
V Asii jsme byli nerozluční. Po hodinách ve škole, v jeho nebo mém hotelovém pokoji, jsme si povídali o spisovatelích Lawrenci Durrellovi a Richardu Fordovi, o kariérách, které jsme ještě neměli dost odvahy vyzkoušet, o tom, jak naše dětství pomohlo rozhodnout o našich osudech, o všech předmětech, které skoro-milenci dělají, aby vydojili spojení z každé společné vteřiny. Probírali jsme tisíce scénářů, co kdyby: kdybychom se potkali někdy jindy v životě, kdybych nebyl ženatý. Denně jsme vyprazdňovali hotelový minibar a východ slunce jsme vyčerpaně vítali kávou z pokojové služby. Ale navzdory několika vášnivým objetím a několika dlouhým polibkům se žádný fyzický románek nekonal. Vysvětlil mi proč: Byla jsem něčí manželka. Už jsme se sotva dotkli jeden druhého.
Přesto jsem s ním cválala vstříc budoucnosti. Bez jakékoli logiky jsem se ho snažila přimět, aby si to rozmyslel, aby mě miloval zpátky, aby se mnou šel na nějaké pomyslné místo. Věděla jsem, že je to sobecké, lehkomyslné, a tušila jsem, že cena by byla vysoká, kdyby to skutečně opětoval, ale tento pocit mě učinil pozoruhodně nesoudnou vůči sobě samé. Předpokládala jsem, že on bude podobně neschopný popřít něco tak samozřejmého, tak silného. Dala jsem mu k tomuto poměru veškeré svolení světa.
Pohledem zpět jsem si jistá, že jsem ho svým způsobem potřebovala. Viděla jsem jen mezery ve svém životě a R. je všechny vyplnil. A vzadu v mé mysli se krčilo ještě něco jiného: Kdyby se mi to nepodařilo, byl by to můj konec jako ženy. Nepochybně mi cosi našeptávalo: „Tohle je tvá poslední šance.“
Na konci magisterského studia jsem byla svou třídou vybrána, abych přednesla zahajovací řeč. Bylo teplé červencové ráno v Bostonu a R. seděl v čepici a taláru přímo přede mnou a poslouchal. Vyhýbala jsem se jeho očím, protože jsem se bála, že se přímo uprostřed svého projevu totálně zhroutím. Po celou dobu na mě z hlediště zářily paprsky mého hrdého manžela a dětí.
Po slavnostním obědě, když nás všichni přátelé a příbuzní opustili, aby si vzali své věci, jsme se s R. postavili proti sobě, abychom se naposledy rozloučili. Zhroutila jsem se. Vracel se do pouště, ke své práci, k opáleným francouzským nevládkám. Jeho život šel rychle kupředu, ale můj se v tom asijském hotelovém pokoji zastavil. Ano, vracela jsem se ke krásné rodině, ale jediné, co jsem před sebou viděla, byla šeď mé staré rutiny – stejná pětikilometrová cesta do školy, stejné uličky v potravinách – a žádný R. v mém životě už nikdy nebude. Byl nadobro pryč. Jeho nepřítomnost jsem pociťovala každou vteřinu každého dne.
Dovedu si představit, že v mnoha nevěrných manželstvích se v určitém okamžiku stane život v podvodu nesnesitelným. A tak se to stalo i se mnou. Nastalo dlouhé, mučivé ticho a nakonec mi jednoho dne přišel e-mail od R. Po mnoha ženách, o kterých jsem toho slyšela příliš mnoho, se tvrdě zamiloval do někoho v Africe. Nemělo mě to překvapit, ale přesto jsem se zhroutila. A pak jsem udělala jedinou věc, která mi připadala správná:
Vysvětlila jsem mu, že miluji muže za oceánem, kterého sotva znám a který mě odmítl dřív, než jsme se vůbec rozkmotřili. Řekla jsem mu, že potřebuji, aby mě můj nejlepší přítel vyvedl z tohoto marasmu, aby mě rychle zachránil. Vysvětlila jsem mu, že jedině s jeho pomocí mohu znovu získat zdravý rozum. Kupodivu to byl on, kdo mě miloval natolik, aby mě utěšil, kdo mě znal natolik dobře, aby mi vyčistil hlavu. Jen on mi mohl vysvětlit, proč mě tahle fantazie zničila, a jen on mohl tu bolest zastavit. Řekla jsem mu, že mě to mrzí, že nedokážu ukáznit nutkání svého rozbušeného srdce. Řekla jsem mu, že jsem ho za celou dobu nepřestala milovat, ale že pochopím, když mě vyhodí.
Neudělal to. Ani nekřičel a neházel věcmi. Ano, koulel očima; ano, byl podrážděný a otrávený mou náladovostí a měsíčkováním. Ale viděl to jednoduše: Naše manželství přežije, pokud mu to bude souzeno. Miloval mě dost na to, aby viděl dál než za mou zradu, a dokonce mi řekl, že ten chlap neví, o co přichází.
Dal mi najevo, že moje erotická posedlost je odtržená od našeho skutečného, opravdového, hmatového života. Jeden byl na nebi, druhý na zemi a tady na Zemi mě lidé milovali zpátky a potřebovali mě.
A pak, když mě manžel uchopil, někdy i z dálky, jsem začala truchlit. Jako závislák jsem se snažila přežít minutu, hodinu, jídlo. Milionkrát jsem četla báseň Ezry Pounda „Kamarádství“, vždycky mě pronásledoval verš „Někdy cítím tvou tvář na své tváři“. Za dva zběsilé dny jsem napsala šest kapitol románu o románku s R. Celý den jsem spala nebo nespala vůbec, a když jsem byla vzhůru, plakala jsem a zírala na věci z okna. Moje děti se divily, co se děje, a když jsem nemohla vstát z postele, držely se mi z cesty, zatímco jim otec sypal cereálie.
A jednou ráno jsem se probudila a nekontrolovala e-maily ani zprávy o katastrofách z jeho válečné zóny. Vytáhl jsem z peněženky fotku, na které jsme my dva hluboce zabraní do rozhovoru. Sešla jsem dolů a snědla chleba s máslem. Oblékla jsem se.
Pro mého muže nebylo odpuštění aktem hrdinství, nebo dokonce samolibosti, ale instinktivním gestem soucitu a nejhlubšího přátelství. Říkal, že mi tolik dluží, a věřil, že zvládneme všechno. Věrnost se netýká osoby, ale oddanosti a paměti, a té se nemělo cenu vzdávat snadno. Věděl, že nic nemůže zastavit lidské srdce, které se řítí ven z brány, ani to jeho, a kdyby se to stalo, očekával by ode mě stejnou dispens.
„Miloval jsem ho,“ řekl jsem. „Myslel jsem, že tě můžu opustit.“
„Já vím,“ odpověděl. „Ale můžeš mi to usnadnit, nebo ztížit. A opravdu je mnohem snazší zůstat.“
„Je ti mě líto?“ zeptala jsem se. Zeptala jsem se. „Jen trochu? Že jsem dostala kopačky?“
„Ne,“ řekl. „Je mi tě líto, protože všechno, co potřebuješ, máš přímo tady, před sebou.“
Kdo dokáže předpovědět schopnost porozumění každého z nás? Můj manžel nově definoval parametry empatie. Možná měl svůj vlastní příběh s nějakou jinou ženou za nějaké jiné temné noci. Mohu mu to jen dovolit a věřit, že pokud tomu tak bylo, přimělo ho to milovat mě lépe. A pokud se zatoulal, dalo mu to pružnost, aby prohlédl manželčino zlomené srdce, aby věděl, jak pomíjivá její oklika nakonec bude. Skrz to všechno byla jeho jistota, že romantické zklamání – dokonce i vklíněné doprostřed dlouhého, pevného manželství – ze mě může udělat většího partnera, a ne menšího.
Můj manžel tvrdošíjně věřil v jednoduchost závazku, ne jako výchozího, ale jako aktu vůle, rozhodnutí. Rozhodujeme se zůstat v životě, který jsme si sami zvolili. Ale také chápal, že moje bolest byla skutečná. Říká se tomu život a nikdo neví, kam vás zavede.
Co se týče R.? Zhluboka jsem se nadechla a nechala ho jít.
