Poprvé jsem se cítila hyper-vědomá své odlišnosti tam dole v sedmém ročníku ve školním autobuse domů. Jeden starší student se ke mně naklonil a zeptal se: „takže… jako, opravdu ten koberec ladí se závěsy?!“. Všichni její spolužáci se smáli spolu s ní. Opravdu jsem netušila, o čem mluví.
Stav věcí mi připadal velmi logický. Předpokládal jsem, že všichni mají sladěnou barvu ochlupení s barvou vlasů na hlavě. Ale poté, co jsem několik let snášel komentáře tohoto kalibru – mezi vybrané favority patřily Fantovy kalhoty a Mrkvový mrkváč – a abychom nezapomněli na každoroční příchod „Sorry Ranga Day“, začal jsem si stále pomaleji uvědomovat svou odlišnost. To vše ve mně vyvolalo velmi tichý a soukromý stud.
A tak jsem ve velmi zralém věku 18 let začala s velmi nákladným a bolestivým rituálem depilace. To vše proto, abych se vyhnula možnosti ponížení, pokud a kdybych se rozhodla být nahá s někým jiným. Když to hodím do polévky úzkosti z výkonu, tělesné negativity a všech těch dalších nečistot, které se nám motají kolem břicha mladých dospělých – 60 dolarů každých 6 týdnů se zdálo být smysluplným výdajem.
Nahoře však mám hlavu hustých tmavě kaštanových vlasů, které mé okolí většinou pěkně oslavovalo. Velký dík patří starým lidem, kteří zrzavému programu docela důsledně fandí. Někdy mám opravdu pocit, že si na hlavě (a zřejmě i na břiše) pěstuju posvátnou bylinkovou plantáž a dělám všem laskavost, když ji tam udržuju. Tohle všechno je šíleně frustrující, když tiše sníte o tom, že si pořídíte vysněný queer-babe-buzz-cut… ale ze strachu z nekonečného nářku nad mými zázvorovými loknami.
Přijmout tělo se zrzavým ochlupením může být pomalý proces. Stejným způsobem, jakým mi slova ostatních říkala, abych si tento tichý stud nesla, mi říkala, abych jeho kousky odložila a odešla. Těmto lidem jsem velmi vděčná. V těchto dnech nechávám zrzavé ochlupení rozvinout po celém těle. Podpaží, ochlupení, nohy. Pomalé a osobní zúčtování s tím, jak chce moje tělo růst. A víte co, ukázalo se, že mi mohou naráz narůst tři odstíny červené. Jen tak potichu, myslím, že je to dost hustý.
Všem, kteří ty časy zvládli: Vidím tě. Cítit se sebejistě ve vlastním těle je v nejlepších časech dost těžké. Dělat tenhle proces někomu těžší kvůli pár úsměvům kamarádů prostě není cool. Tělo je dost těžké a chlupy jsou divné. Kamarádky zrzky: Jděte na to pomalu a trpělivě. Zvlášť s těmi drsnými, ohnivými chlupy.
A až se vás příště někdo zeptá, jestli koberec ladí se závěsy, zkuste tohle:
„…Jo, kámo, A sladěné čalounění je fk*n dope
.
