V dubnu 2001 vydal písničkář John Ondrasik (aka Five for Fighting) píseň „Superman (It’s Not Easy)“, která získala zlatou americkou certifikaci. Píseň, která se umístila na 14. místě amerického žebříčku Billboard Hot 100, pravidelně rotovala v popových rádiích i na MTV.
Skladba však měla druhý život po tragických útocích z 11. září, kdy se stala hymnou uzdravení po celou dobu obnovy národa. „Superman“ se hrál na počest prvních respondentů, hasičů, policistů a mnoha dalších zdánlivě po celé můry. Zastihli jsme autora této zásadní písně, abychom se Ondrašíka zeptali, jak se poprvé dostal k hudbě a psaní písní, jak skladbu napsal (a jak dlouho mu to šokujícím způsobem trvalo!), jaký vliv měla píseň na jeho kariéru a mnoho dalšího.
Jak jste se jako mladý člověk dostal k hudbě? Věřím, že jste se narodil v Los Angeles do hudební rodiny, ale jak vlastně hudba tehdy vstoupila do vašeho světa?
Moje maminka byla učitelka klavíru, takže jsem vyrůstal s klavírem a ona mě začala velmi brzy, asi ve třech letech, jen tak si hrát. To mi dalo základy a pak mě poslala k někomu jinému, aby mě učil, protože je těžké učit své dítě. Ale byla moudrá. Když mi bylo asi třináct a čtrnáct let a chtěl jsem se věnovat jiným věcem, dovolila mi skončit. Ale to už jsem měl základy. Sestra dostala k patnáctým narozeninám kytaru, a tak jsem ji vzal do ruky. Prostě mě bavilo psát písničky. První písničku jsem napsal asi v patnácti a přemluvil jsem tátu, aby mi koupil půlpalcový magnetofon Tascam 38, a začal jsem v pokoji nahrávat malé demosnímky. Prostě jsem se do psaní písniček zamiloval. Byla to moje vášeň. Byl jsem velmi požehnaný, že jsem se tím mohl živit.
Psal jsi v té době písničky s myšlenkou, že by to mohla být kariéra, nebo ses v tom vrtal hlavně proto, že tě to bavilo? Možná rovnováha obojího?
Opravdu jsem to chtěl dělat. Hlavně na střední škole. Měl jsem učitele angličtiny, který byl baskytarista, a rozebírali jsme texty Steely Danly. Takže jsem to opravdu chtěl dělat. Věděl jsem, že šance jsou dlouhé, takže jsem se ujistil, že mám nějaký plán B. Ale každou volnou chvilku, kterou jsem měl během dospívání a dvacátých let, jsem nahrával, psal, zpíval nebo něco dělal. Byla to opravdu moje vášeň. Moje kariéra je tak trochu náhoda. „Superman“, bylo mi, ježíšmarjá, podívejme se, bylo mi kolem třicítky, když ta písnička prorazila, což je neslýchané, aby někdo měl svůj první hit v takovém věku. Takže to byl tak trochu zázrak. Ale myslím, že je to příklad vytrvalosti. Někdy, když vytrváte, hvězdy se rozzáří.
Jaký byl prvnínávrh písně „Superman“ a jak jsi ji zdokonaloval?
Víte, zní to šíleně a nestává se to často, ale „Supermana“ jsem, s výjimkou zdvojení druhého předělu, napsal celého za méně než hodinu.
Wow!
Byla to náhoda. Kéž bych to mohl říct i o jiných písničkách, ale to se nestává – tak nějak se na to dívám jako na dar. Ale jo, sedl jsem si k tomu jako tisíckrát jindy a ta písnička přišla velmi rychle. zpočátku jsem si ani nemyslel, že je pro mě. Tak nějak se považuju za rockera a rockového chlapíka a tady byla tahle balada. Myslel jsem si, že je to pěkná písnička, ale můj producent, když jsme natáčeli AmericaTown, mi pořád říkal: „Musíme nahrát ‚Supermana'“. K mé neskonalé vděčnosti jsem mu vyhověl!
Takže ta píseň vznikla po pár akordech, text z ní prostě vypadl?
Jo, tak nějak to vzniklo. Víš, já jsem zastáncem toho, že se píše hodně písniček. Nejsem zázračný písničkář, takže podle mě čím víckrát se rozmáchneš, tím víc šancí máš na spojení. Takže během svých dvaceti let jsem napsal 150-200 písní ročně. Teď bych je nemusel nutně všechny demosnímat. Ale přinejmenším bych je začal nahrávat, získal bych představu o tom, jaké jsou, a zařadil bych je do katalogu. Myslím, že pro můj písničkářský vývoj to bylo klíčové.A taky jsem psal různé žánry – pop, rock, dokonce i trochu R&B, dokonce i trochu country. Takže pro mě to zní docela působivě. Jo, „Supermana“ jsem napsal za hodinu. Ale když se podíváš na ty tisíce písniček předtím, že většina z nich byla opravdu špatná, a pak desítky tisíc hodin jenom psaní písniček, víš, to musíš taky vzít v úvahu. To se nestalo, řekněme u písně „100 Years“. Ta píseň určitě nevznikla za hodinu, ale za čtyři měsíce a 150 řádků, aby vzniklo těch 30, které slyšíte. To je pro mě typičtější.
Můžete se na to dívat buď tak, že „Superman“ vznikl za hodinu, nebo že jste ho psal celý život.
Jo, to je pravda. Trvá to celý život, než se k tomu dopracuješ, než získáš sebedůvěru a než se s něčím tak jednoduchým vyrovnáš. „Superman“ je tak jednoduchá písnička a někdy je to těžké – nejlepší písničky znějí velmi jednoduše, ale není tak snadné je napsat. Ale mít sebedůvěru udělat něco jednoduchého a sladkého a mít koncept, to už vyžaduje určitou písničkářskou vyzrálost. Musíte napsat – alespoň já – hodně písní, abyste se dokázali dostat do tohoto prostoru.
Uplně. A taky mít ty zkušenosti, abys věděl, kdy něco nechat být. Pokud si myslíš, že „Superman“ byl jednoduchý, musel jsi ho také umět nechat žít sám o sobě a nemanipulovat s ním, jestli to dává smysl.
Jo, to je pravda. To je podle mě jedna z nejtěžších věcí, jak si nasadit klobouk redaktora nebo kritika, stejně jako klobouk tvůrce.A kdy přestaneš? Dnes nebudeme mluvit o „Hádance“, ale to byla jedna z mých dalších písní, která byla populární. Na té písni jsem v podstatě pracoval rok. A pořád si myslím, že se mi to úplně nepovedlo. Ale v určitém okamžiku musíte hodit ručník do ringu. Ale jo, vědět, kdy přestat nebo kdy to není v pořádku, kdy se vrátit k rýsovacímu prknu – to je dovednost. Někdy máš kolem sebe lidi, kterým věříš a kteří ti mohou dát náhled. Ale na konci dne je to vaše píseň. Vědět, kdy to nechat být a kdy pokračovat v broušení, to je součást tvorby písní.
Jak se ta píseň dostala z počátečního hodinového náčrtu na MTV a stala se tak důležitou písní po 11. září?
Znovu říkám, že hodně z toho je jen osud a štěstí. „Superman“ nebyl prvním singlem America Town, byla to píseň s názvem „Easy Tonight“. Byla to píseň číslo jedna AAA, ale neprodala se žádná deska. Takže myslím, že jsme prodali jen asi 10 000 desek. „EasyTonight“ byla dost úspěšná na to, abychom dostali další šanci, další singl.A vzpomínám si, že nahrávací společnost řekla: „Dobře, dáme vám ještě jeden.“ Ale to je v podstatě všechno. Jestli to nebude hit, končíš!“ A tak se stalo. Takže jsem si musel říct: „Jestli je nějaká píseň, se kterou chci skončit v plamenech, tak jaká to bude?“ A tak jsem se rozhodl, že to nebude. Varovali mě: „Superman je pěkná písnička,“ ale to bylo v roce 2000, koncem 90. let a v rádiu nebyl klavír. Billie a Elton už nebyli vpopových rádiích. Byl to grunge, Lilith Fair, chlapecké kapely. A já jsem si řekl: „Jestli mám jít ke dnu, půjdu ke dnu se Supermanem“. Zpočátku byla rádia velmi skeptická, říkala, že je to příliš pomalé, s klavírem, příliš sentimentální a že to vlastně nechtějí hrát. Měl jsem pár mistrů, ale docela jsme se dostali do bodu, kdy písnička skončila. Prostě to byla jedna z těch věcí, kdy to začalo fungovat na pár stanicích a pak, protože to bylo jiné, se z toho stal hit. A po 11. září to vzalo další – ani nevím, co je to za slovo, po dvaceti letech se na to pořád snažím přijít. Jo, určité postavení v rámci země. Ale nejzvláštnější bylo – vzpomínám si, že když se „Superman“ potýkal s problémy v rádiu, zavolali mi a řekli: „Vaše píseň „Superman“ je v Singapuru číslo jedna!“ A já jsem jim zavolal. A pak se stala jedničkou na Filipínách. Takže jsme měli pocit, že by ta písnička mohla být velká, protože v některých z těch zemí to byla jednička! Takže nám to dodalo trochu sebedůvěry, abychom u toho zůstali. Ale byla to dlouhá cesta. Myslím, že jedním z důvodů, proč se z ní opravdu stal standard, bylo to, že v té době v rádiu nic podobného nebylo. Bylo to jiné. Pak se najednou klavír začal vracet, ne nutně jen kvůli mé písni. Ale určitě 11. září a to, že to byla jedna z písní, která vzdávala hold hasičům a koncertu pro New York a všem těm věcem, upevnilo „Supermana“ způsobem, který si žádný zpěvák a skladatel nikdy nedokázal představit. A jsem rád, že tam ta píseň byla, jsem rád, že tam byly i další podobné písně. Ale jo, je to divoké a šílené.
Vyvíjela se ta píseň v průběhu let ve vaší vlastní hlavě, nebo jste v průběhu tvorby slyšel od fanoušků, kteří různými způsoby vyjadřovali, jak pro ně ta píseň něco znamená?
Oh, ano! Myslím, že to je jedna z úžasných věcí na tom, mít píseň, která mění životy lidí. Na hudbě je také to, že si lidé berou písně a dělají si z nich své vlastní a aplikují je na svůj život a na to, jak je potřebují nebo chtějí – stejně jako to dělám já se svými oblíbenými písněmi. „Superman“ byl použit v mnoha případech pro autistické a dětské charitativní organizace. Zajímavé na „Supermanovi“ je, že jakmile se z něj stala populární píseň, zavolali mi z nahrávací společnosti a řekli: „S tou deskou se děje něco hodně divného.“ A tak jsem se rozhodl, že to udělám. A já na to: „Co tím myslíš?“ Řekli: „Staří lidé si kupují vaši desku.“ A já na to: „Jak to myslíte, že si tu desku kupují staří lidé?“ A oni na to: „Jo, lidi kolem třicítky a čtyřicítky si kupují vaši desku.“ Což je teď legrační, protože je mi 55. Všichni jsme staří. Ale oni tím mysleli, že desky kupují teenageři, to je to, co desky pohání. Ale proč si moji desku kupovali dospělí? Za posledních dvacet let, kdy jsem dělal přednášky, koncerty nebo setkání, jsem zjistil, že spousta dospělých má k „Supermanovi“ opravdu vztah, protože lidé, kteří jsou v podstatě zodpovědní za rodiny, chápou, že je těžké být pořád rockem.Nemůžete být pro všechny vším. Nemůžete být supermanem pro všechny. Myslím, že u dospělých měla jedinečnou odezvu – a dětem se také líbila -, kterou možná jiné popové písně neměly. Myslím, že to je jeden z důvodů, proč měla určité místo a proč je pravděpodobně určitým způsobem aktuální i dnes.
Když si teď vzpomenete na „Supermana“, je něco, co se vám na té písni obzvlášť líbí?
Podívám se na ni jako na dar. Už ani nemám pocit, že jsem tu písničku napsal já. Protože to přišlo tak rychle a nestrávil jsem ty měsíce taháním za vlasy, aby to bylo správně, prostě se na to dívám jako na dar. To, že se to vlastně nemělo stát a sotva jsem dostala šanci ji dostat ven, a když se to stalo – tolik hvězd se muselo sejít, aby se ta písnička dostala k lidem. Jako písničkář si přejete jediné: chcete příležitost, aby vás někdo slyšel. Když se lidem líbíte, je to skvělé. Pokud se jim nelíbíte, skvělé. Ale vy prostě chcete, aby vás slyšeli. A já jsem moc vděčný za to, že jsem tu šanci být slyšen s touto písní dostal. Vždycky to bude moje prvotina . Abych byl upřímný, dneska bych ji nedokázal napsat. Dneska bych ji napsat nemohla, protože to „není snadné být mnou“, když se trápíte po dvacítce a máte pocit, že svět je proti vám a nikdo vás neposlouchá, můžete tu písničku napsat. Ale díky „Supermanovi“ jsem se setkal s lidmi, kteří mají skutečné problémy – s našimi vojáky, pacienty s ALS, autistickými dětmi. Opravdu mě to trochu pokořilo. Dnes bych „Supermana“ nemohl napsat. Zjistil jsem, že je vlastně docela snadné být sám sebou, ale jsem rád, že ta píseň je tu pro svět. Pro mě už to vlastně ani není moje písnička. Je pro ty, kteří ji přijali.
