Pompeje

Historie

Zdá se být jisté, že Pompeje, Herkulaneum a okolní města byla poprvé osídlena oscansky mluvícími potomky neolitických obyvatel Kampánie. Archeologické nálezy naznačují, že oscanská vesnice Pompeje, strategicky umístěná poblíž ústí řeky Sarnus, se brzy dostala pod vliv kulturních Řeků, kteří se v 8. století př. n. l. usadili na druhé straně zálivu. Řecký vliv byl však zpochybněn, když do Kampánie v 7. století přišli Etruskové. Vliv Etrusků zůstal silný, dokud jejich námořní moc nezničil syrakuský král Hieron I. v námořní bitvě u Cumae v roce 474 př. n. l. Následovalo druhé období řecké hegemonie. Na konci 5. století si Kampánii podmanili bojovní Samnité, italský kmen, a Pompeje, Herkulaneum a Stabiae se staly samnitskými městy.

Pompeje jsou v historii poprvé zmiňovány v roce 310 př. n. l., kdy se během druhé samnitské války vylodila římská flotila v sarnském přístavu Pompeje a odtud podnikla neúspěšný útok na sousední město Nuceria. Na konci samnitských válek se Kampánie stala součástí římské konfederace a města se stala „spojenci“ Říma. Zcela podrobena a romanizována však byla až v době sociální války. V této válce se Pompeje připojily k povstání Italiků proti Římu a v roce 89 př. n. l. je obléhal římský generál Lucius Cornelius Sulla. Po válce získaly Pompeje spolu se zbytkem Itálie jižně od řeky Pád římské občanství. Jako trest za účast Pompejí ve válce zde však byla pod vedením Publia Sully, synovce římského generála, založena kolonie římských veteránů. Latina nahradila oscánštinu jako úřední jazyk a město se brzy romanizovalo v institucích, architektuře i kultuře.

O vzpouře v amfiteátru v Pompejích mezi Pompeiovci a Nuceriány v roce 59 n. l. referuje římský historik Tacitus. Zemětřesení v roce 62 ce způsobilo velké škody v Pompejích i v Herkulaneu. Města se z této katastrofy ještě nevzpamatovala, když je o 17 let později postihla konečná zkáza.

Vesuv vybuchl 24. srpna 79 př. n. l. V roce 79 př. n. l. došlo k výbuchu sopky Vesuv. Živá zpráva očitého svědka se dochovala ve dvou dopisech, které napsal Plinius mladší historikovi Tacitovi, jenž se dotazoval na smrt Plinia staršího, velitele římské flotily v Misenu. Plinius Starší spěchal z Misenum na pomoc postiženému obyvatelstvu a aby si zblízka prohlédl sopečné jevy, a ve Stabii zemřel. Vykopávky na místě a vulkanologické studie, zejména na konci 20. století, přinesly další podrobnosti. Těsně po poledni 24. srpna se na Pompeje začaly sypat úlomky popela, pemzy a dalších sopečných úlomků, které rychle pokryly město do hloubky více než 9 stop (3 m) a způsobily propadnutí střech mnoha domů. Přívaly pyroklastického materiálu a rozžhaveného plynu, známé jako nuées ardentes, dosáhly 25. srpna ráno městských hradeb a brzy udusily ty obyvatele, které nezabily padající trosky. Následovaly další pyroklastické proudy a deště popela, které navršily nejméně devět metrů trosek a zachovaly v popelu těla obyvatel, kteří zahynuli, když se ukrývali ve svých domech nebo se snažili uniknout směrem k pobřeží či po cestách vedoucích do Stabiae nebo Nuceria. Pompeje tak zůstaly pohřbeny pod vrstvou pemzy a popela v hloubce 19 až 23 stop (6 až 7 metrů). Náhlé pohřbení města sloužilo k jeho ochraně po následujících 17 století před vandalismem, drancováním a ničivými účinky klimatu a počasí.

.