Katastrofy lodí RMS Titanic a RMS Lusitania byly dvěma největšími námořními tragédiemi své doby.
V dubnu 1912 se loď Titanic postavená společností Harland & Wolff v Belfastu potopila na své první plavbě po srážce s ledovcem v mrazivých vodách Atlantského oceánu na cestě ze svého posledního přístavu v Queenstownu (dnes Cobh, Co. Cork) do New Yorku. Tisíc 523 z 2240 lidí na palubě přišlo o život, důvěra v jednu z nejvelkolepějších lodí, jaká kdy byla postavena, byla zničena.
Přečtěte si více: O tři roky později, v roce 1915, se u irského pobřeží potopila loď Lusitania, postavená ve Skotsku a vlastněná společností Cunard, pouhých 18 minut poté, co ji zasáhlo torpédo z německého ponorkového člunu U-20 a došlo k druhému, dosud nevysvětlenému výbuchu. Z 1 959 cestujících a členů posádky na palubě zahynulo 1 198 osob (některé zdroje však uvádějí tři černé pasažéry, kteří rovněž zahynuli, takže celkový počet je 1 201).
Číst dále: V květnu toho roku se v Kinsale, The Old Head, Cobh a Courtmacsherry Co. Cork, probíhaly mohutné vzpomínkové akce na loď a její oběti. Zúčastnilo se ho deset tisíc lidí, kromě potomků postižených katastrofou byli na slavnostní akci přítomni také irský prezident Michael D. Higgins, britský velvyslanec Dominick Chilcott, americký velvyslanec Kevin O’Malley, německý velvyslanec Matthias Hopfner a irský ministr obrany Simon Coveney.
Scény z Kinsale po potopení Lusitanie, jak je zachytil francouzský list Le Miroir.
Přečtěte si více: Jak moje babička z Corku podvedla smrt na Lusitanii
V 14:10 se ozvala píšťala, která označovala okamžik, kdy byla Lusitania zasažena torpédem. Součástí obřadu byla také minuta ticha, požehnání a hymny a položení věnce k památníku Lusitanie na náměstí Town Square, který připomněl úsilí místních lidí o záchranu přeživších, vyzvednutí těl a utěšení pozůstalých. Více než 150 obětí je pohřbeno na hřbitově Old Church Cemetery v Kinsale.
Masový hrob lodi Lusitania v Kinsale. Foto: Kinsal, Kinsal, Kinsal, Kinsal, Kinsal: A.H. Poole Lusitania Collection, National Library of Ireland.
V lidové představivosti a historické mytologii však příběh Titaniku přetrvává mnohem silněji než příběh Lusitanie. Je těžké určit proč a domnívat se, že je to výhradně zásluhou eposu Jamese Camerona o Kate a Leovi (a jisté písně Celine Dion), znamená přehlížet desetiletí odborného bádání, dramatizací a amatérské posedlosti, které mu předcházely.
Tady je několik teorií, proč nás Titanic zajímá o tolik víc, a argumentů, proč bychom měli tragédii Lusitanie přikládat stejnou důležitost a přemýšlet o ní.
Mírový čas, válka a lidská hloupost
Titanic se potopil při své první plavbě v době míru; Lusitania dokončila svou 202. plavbu přes Atlantik uprostřed britsko-německých bojů 1. světové války. Zatímco obě lodě byly postaveny s ohledem na maximální rychlost, efektivitu a luxus, Lusitania byla postavena pro válečné období – její stavba byla dotována britskou vládou s tím, že by mohla být přestavěna na ozbrojený obchodní křižník, pokud by to vyžadovala doba.
Lusitania kotví v New Yorku po své rekordní plavbě Atlantikem, 1907. Foto: Lusitania.cz
Jedním z nejvíce diskutovaných aspektů srážky Titaniku s ledovcem je to, že k ní došlo z velké části kvůli pýše a lidské hlouposti – rychlé cestě ve snaze dosáhnout rekordního času, přičemž varování před ledovcem nebylo vyslyšeno, dokud nebylo příliš pozdě.
Však také existovala varování, která vedla k torpédování Lusitanie. Dne 22. dubna, devět dní předtím, než Lusitania naposledy vyplula z mola 54 v New Yorku, vydalo německé velvyslanectví varování pro cestující ohledně neomezené ponorkové války ze strany Německa. Velvyslanectví umístilo do 50 amerických novin inzerát – v některých případech vedle inzerátů na Lusitanii -, který zněl:
UPOZORNĚNÍ!
Upozorňujeme cestující, kteří se hodlají vydat na cestu přes Atlantik, že mezi Německem a jeho spojenci a Velkou Británií a jejími spojenci je válečný stav; že válečná zóna zahrnuje i vody přiléhající k Britským ostrovům; že v souladu s formálním oznámením německé císařské vlády jsou plavidla plující pod vlajkou Velké Británie nebo některého z jejích spojenců v těchto vodách vystavena zničení a že cestující, kteří se plaví ve válečné zóně na lodích Velké Británie nebo jejích spojenců, tak činí na vlastní nebezpečí.
IMPERIÁLNÍ NĚMECKÉ VYSLANECTVÍ
Washington, D.C., 22. dubna 1915.
Inzerát na Lusitanii a varovný inzerát. Foto: Public Domain.
Reklama vyvolala vlny neklidu a dočkala se ohlasu v tisku, ale byla také přičítána válečnému zastrašování. William Turner, kapitán Lusitanie, ji údajně označil za „nejlepší vtip, jaký jsem za mnoho dní slyšel“.
Zajímavé je, že pouhý týden před torpédováním Lusitanie byl kapitán Turner předvolán do newyorské advokátní kanceláře Hunt, Hill &Betts, aby svědčil v probíhajícím případu omezení odpovědnosti kolem Titaniku. V dubnu 1912 plul s lodí přes stejný úsek vody zatížený ledovcem jen několik dní po potopení Titaniku.
Kapitán Turner. Katastrofu Lusitanie přežil. Foto: Public Domain
Jak zdůraznil William B. Roka z Národního archivu v New Yorku, odpověděl na řadu otázek včetně:
Q. Bylo by za výše uvedených okolností pro takové plavidlo přiměřeně bezpečné plout rychlostí 20 uzlů za hodinu nebo vyšší?“
A. Určitě ne; 20 uzlů přes led! Moje svědomí!
Q. Nepoučil jste se z té nehody?
A. Ani v nejmenším; stane se to znovu.
Plavba Lusitanie proběhla prvních několik dní bez událostí, dokud 6. května nevstoupila do válečné zóny. Jak líčí „Historie“, tatáž německá ponorka, která měla lodi zasadit osudný úder, se již nacházela ve vodách u jižního pobřeží Irska a potopila dva zaoceánské parníky a škuner.
Německou ponorku U-20 potkal v roce 1916 u dánských břehů vlastní osud. Foto: Public Domain.
„Díky těmto útokům spolu se zachycenými bezdrátovými zprávami britská admiralita věděla o celkové poloze U-20 (a o dalších U-bootech operujících poblíž). Přesto nikdy nevyslala na Lusitanii slíbený vojenský doprovod ani nenabídla nic jiného než obecné varování před aktivními ponorkami v oblasti.“
Přečtěte si více: Jak moje babička z Corku podvedla smrt na palubě Lusitanie
Čas na rozhodnutí
Titanic se potopil za dvě hodiny a čtyřicet minut, což dalo čas na těžká rozhodnutí. Někteří lidé byli nezištnými hrdiny, jiní si pochopitelně chtěli jen zachránit kůži. Vzhledem k tomu, že většina posádky dodržovala rozkaz kapitána Edwarda Smithe, že ženy a děti mají mít přednost, měla evakuace lodi jakýsi řád, ačkoli nedostatek záchranných člunů pro cestující odsoudil mnoho lidí na palubě potápějící se lodi ke zbytečné záhubě.
Lusitania se z tragédie Titaniku poučila přinejmenším v jednom ohledu – měla dostatek záchranných člunů na počet cestujících. Ale poté, co torpédo zasáhlo pravý bok lodi a zevnitř se ozval druhý výbuch, se Lusitania potopila za pouhých 18 minut. Přestože byl vydán podobný rozkaz, všichni lidé na palubě museli bojovat o život a neměli dostatek času na řádnou evakuaci. Pouze šest ze 48 lodních záchranných člunů bylo úspěšně nasazeno, přičemž mnohé z nich se staly nepoužitelnými nebo nepřístupnými v důsledku výbuchu.
Lodní paluba Lusitanie. Foto: Lusitania.cz Foto: Lusitania.cz Foto: Lusitania.cz
Jak píše „History“: „Mnohé z nich se roztříštily nebo převrátily, při čemž zahynuly desítky lidí, zatímco jiné se nepodařilo z paluby vyprostit. Když bylo jasné, že se Lusitania neudrží na hladině, byli ti, kteří byli stále na palubě, nuceni skočit do mrazivého oceánu, včetně matek s dětmi v náručí. Jakmile se tam dostali, snažili se držet jakéhokoli kusu vraku, který našli, a čekali na záchranné čluny, které se řítily od irského pobřeží.“
Zemřelo téměř 1 200 lidí – z toho 124 dětí. Přežilo 763 lidí, z velké části díky okolním lodím, z nichž některé byly malými rybářskými plavidly, které přispěchaly na místo katastrofy.
Pasažér druhé třídy RMS Lusitania kapitán Edgar Palmer. Zahynul spolu s rodiči a mladšími sourozenci Olive a Albertem, když byla loď 7. května 1915 potopena německým torpédem. Jeho matka a mladší bratr byli nalezeni společně, společně tělo 179, a byli pohřbeni spolu s Edgarem ve společném hrobě B. Foto:
Jeden z pozoruhodných rozdílů spočívá v tom, že zatímco na Titaniku se nejlépe dařilo cestujícím v první třídě a ti v kajutě utrpěli největší ztráty na životech, na Lusitanii se nejhůře dařilo cestujícím v první třídě. Mezi slavné oběti patřil Alfred Gwynne Vanderbilt, jeden z nejbohatších mužů Ameriky, a sběratel umění Hugh Lane, který podle pověstí cestoval s obrazy Rembrandta a Moneta bezpečně uloženými v zapečetěných tubusech.
Salón první třídy na Lusitanii. Foto: Lusitania.cz Foto: Lusitania.cz Public Domain.
Značný rozdíl v časovém zařazení obou tragédií je učinil živnou půdou pro srovnání.
Studie z roku 2010, kterou provedl tým behaviorálních ekonomů z Rakouska a Švýcarska, prošla všechna dostupná data z každé z katastrof a analyzovala, jak lidé jednají v krizových situacích
Studie, publikovaná v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS), dospěla k závěru, že na Lusitanii „v chování dominoval krátkodobý únikový impuls. Na pomalu se potápějícím Titaniku byl čas na to, aby se znovu objevily sociálně podmíněné vzorce chování“. Kratší časový rámec potopení Lusitanie v podstatě znamenal, že lidé jednali spíše z pudu sebezáchovy.
Sledování Lusitanie, autor William Lionel Wyllie. Obrázek: Public Domain.
Jak vysvětluje časopis Time: „Tato teorie dokonale odpovídá údajům o přežití, protože všichni cestující z Lusitanie se častěji dopouštěli takzvané sobecké racionality – chování, které je každým coulem tak zaměřené na sebe, jak to zní, a které poskytuje výhodu zejména silným, mladším mužům. Na Titaniku měla šanci prosadit se pravidla týkající se pohlaví, třídy a šetrného zacházení s dětmi – jinými slovy dobrých mravů.“
Přečtěte si více: Winston Churchill svou nečinností zavinil tragické potopení Lusitanie
Vraky
Pro trosky lodi může být jistou záhadou i vzdálenost. Titanic leží 12 500 stop pod hladinou, 370 mil od pobřeží Newfoundlandu. Protože leží v mezinárodních vodách, žádná země si na něj nemůže činit nárok a mnoho soukromých podniků v průběhu let válčilo o přístup a vlastnictví zachráněných předmětů. V roce 2012, po stém výročí potopení lodi, se stala chráněným místem UNESCO.
Lusitania naproti tomu leží 11 a půl míle od pobřeží Co. Cork, pouhých 300 stop pod hladinou.
Je přístupná, ale z právního hlediska dráždivě nedostupná. Lusitanii vlastní již 33 let americký investor rizikového kapitálu Gregg Bemis, kterému je nyní téměř 87 let. Od svého přítele, s nímž loď spoluvlastnil, koupil veškerá práva na její záchranu za 1,00 dolarů.
Telegraf na vraku Lusitanie. Foto: Lusitia, Lusitia, Lusitia, Lusitia: Leigh Bishop.
Přečtěte si více: Vrak RMS Lusitania patří mezi 360 vraků, které mají být do roku 2026 zabezpečeny v okolí Irska
Následná změna námořního práva, jejímž cílem bylo rozšířit jurisdikci zemí nad jejich pobřežními zdroji, však měla pro Lusitanii těsné důsledky. Teritoriální limit 12 námořních mil, přijatý mnoha zeměmi včetně Irska v 80. letech 20. století, znamenal, že Lusitania, která se nachází 11,5 míle od irského pobřeží, spadá pod jurisdikci Irska.
V roce 1994 informoval časopis „Fortune“ poté, co dokumentární film National Geographic o vraku Lusitanie vyvolal její obnovený mezinárodní zájem: „Irské ministerstvo kultury, Department of Arts, Heritage, and Gaeltacht, rychle vydalo na Lusitanii ochranný příkaz, takže podle irských zákonů bylo nutné získat nejen Bemisův souhlas k potápění, ale i souhlas Irska. Tento příkaz, nyní známý jako Underwater Heritage Order, zůstává v platnosti i po dvou desetiletích.“
To znamená, že aby mohl Bemis provádět výzkumy na Lusitanii, potřebuje spolupráci irské vlády – právní bitva, která trvá dodnes.
To je obzvláště nepříjemné, protože se stejně jako mnozí další domnívá, že loď tajně převážela zbraně z USA, které byly v té době ještě neutrální, do Británie. Tyto zbraně navíc způsobily druhý výbuch, který způsobil, že se loď tak rychle potopila.
Přečtěte si více: Lusitania měla na světové dění mnohem větší dopady, i když je nemožné a nespravedlivé srovnávat měřítka jedné katastrofy s druhou v lidském měřítku. USA vstoupí do první světové války až v roce 1917, ale ztráta 128 amerických životů na Lusitanii sehrála roli v konečném rozhodnutí vstoupit do války.
Rekrutační plakát krátce po potopení Lusitanie vyzýval Iry, aby vstoupili do irského pluku britské armády.
Když nastal čas, aby se USA zapojily do boje, některé náborové plakáty vyzývaly Američany, aby „Pamatovali na Lusitanii!“. Nebo, jak v roce 2002 poznamenal The New Yorker: „Jeden plakát jednoduše zobrazoval ženu ponořenou do modrozelené vody s dítětem sevřeným v náručí, nad jediným krvavě červeným nápisem ‚Narukovat‘.“
Americký náborový plakát odkazující na Lusitanii.
Tragédie Titaniku byla až příliš lidským prolnutím bravury a selhání, tragédie a hrdinství.
Lusitania, jejíž celý příběh je stále neznámý, ponechává prostor pro něco mnohem zlověstnějšího než pýchu nebo neopatrnost.
