Souvislost mezi narcismem a autismem? Zkušenosti jedné rodiny

Rodinný život může být těžký, když je maminka narcistka a syn má spektrum.

Zdroj: (c) Bialasiewicz/fotosearch

Na mé tři předchozí články o možných souvislostech mezi narcismem a autismem reagovalo mnoho čtenářů silně emotivními komentáři. (viz zde o narcismu, zde o možných souvislostech mezi narcismem a autismem a zde o diferenciální diagnostice). Tón těchto komentářů čtenářů se pohyboval od uznání přes zvědavost až po rozhořčení. Zvláště zajímavé pro mě byly komentáře několika čtenářů o společném výskytu autismu a narcismu v jejich rodinách. Níže uvedená případová studie sdílí osobní postřehy jednoho takového čtenáře, který vyrůstal s narcistickou matkou a bratrem s vysoce funkčním autismem.

„SKM“ reagovala na jeden z mých předchozích článků o narcismu/autismu a napsala mi e-mail o narcismu a autismu v její rodině. Její popisy pěkně objasňují podstatu jednotlivých poruch, rozdíly a jejich překrývání. SKM děkuji za svolení zveřejnit její postřehy.

Od SKM: Případy, které mi (SKM) naznačují, že moje matka je narcistka:

Vyčnívají tři témata:

Moje matka byla královnou naší domácnosti. Vyprávěla příběhy a držela dvůr. Zatímco na veřejnosti byla relativně tichá, doma měla dynamickou energii.

Obvykle nám vyprávěla nějakou historku z práce – o nějakém kolegovi nebo manažerovi, který byl idiot nebo toho měl nad hlavu. Ale nezastavovala se u profesní způsobilosti. Její zákulisní charakterové atentáty byly práškovací. Všichni byli pod její úroveň: moji prarodiče, její sestry, spolubratři z kostela, a dokonce i kuchařské celebrity z Food Network.

Kritika se změnila v rozčilení, pokud jste ji naštvali. Nedělali jsme nic, co by máma nechtěla. Jistě, myslím, že nám tu a tam hodila nějakou tu kost, ale často jí naše zklamání nestačilo k tomu, aby manévrovala tak, aby se vyhnula nějaké povinnosti nebo slibu.

Poté, co se na to celé týdny těšila, mi řekla, že mě nemůže odvézt na dopravní inspektorát, abych si udělala řidičský průkaz, protože je tam „moc velký provoz“. Doprava, davy lidí, čekací doba atd. byly běžné výmluvy. Přesvědčovala nás, že něco nechceme nebo nepotřebujeme; její pohodlí bylo na prvním místě.

Když spolu telefonujeme, říká „uh-huh“ „dobře“ nebo „ano“ rychle po dokončení každé mé myšlenky. Má smysl pro naléhavost.

V osobním kontaktu je to velmi podobné. Často odpoví něčím, co je mimo téma. Pravděpodobně o ní nebo o příběhu, který už vyprávěla tolikrát, že jí připadá jako její vlastní.

Když mi dojde trpělivost, odpovím: „To jsem nechtěla říct,“ nebo: „Dobře, ale co si myslíš o tom, co jsem řekla?“. Někdy přesměrování zabere, někdy ne.

Bratrovo chování v rámci autistického spektra:

Když jsme byli malí, byl můj bratr hospitalizován kvůli destruktivnímu/nepřiměřenému chování a emočním výbuchům. Většinou se to odehrávalo ve škole, ale vzpomínám si, že už ve čtyřech nebo pěti letech jsem si připadal jako ten emočně vyspělejší a uklidňoval jsem ho při bouřce. Ve druhé nebo třetí třídě ho přesunuli do třídy pro děti se speciálními potřebami a v šesté třídě ho pustili zpět do „normální“ třídy. O čtyři roky mladší jsem byl příliš mladý na to, abych věděl, co se skutečně děje, ale tento posun mi připadal jako seismické vítězství pro naši rodinu.

Když jsem viděla bratrovu sociální neschopnost, přičítala jsem ji těžké šikaně, kterou snášel. Teď to vidím jako autismus, který zase přitahoval šikanu. Děti mají tendenci vybírat si dítě, které vidí jako odlišné, na okraji smečky.

Před několika lety jsem si znovu vzpomněl na bratrův autismus. Když mi vyprávěl o rozchodu, který prožíval, zdálo se mi jasné, že jeho přítel už několik měsíců předtím neměl o vztah zájem. Ale protože to přítel výslovně neřekl, můj bratr to nepostřehl.

Můj bratr si na naše dětství téměř nepamatuje. Přesto se ohlížím zpět a vidím znamení: Problémy se zažíváním/ovládáním koupelny, destruktivní chování, opožděný vývoj řeči, vybíravost v jídle, houpání po emočních výbojích, zaujetí světlem/baterií, náměsíčnost.

Co mají společného narcismus mé matky a autismus mého bratra

Neschopnost dodržovat sociální normy ve skupinových situacích (nekontrolovatelné jídlo, zapomínání se dělit, žádné poděkování/vděk, neschopnost navázat společenskou konverzaci – zejména pokud je zapnutá televize)

Stimulování, jako je opakování frází, broukání, přerovnávání předmětů.

Nedostatek schopnosti naslouchat. Pokud vůbec mluvím o sobě, okamžitě přesměrují pozornost – ona na časopis, on na mobil.

Téměř žádné iniciování telefonátů nebo jakákoli komunikace se mnou i při velkých životních událostech.

Působí na mě narcismus a autismus vyskytující se společně v mé rodině

Izolace. Neměli jsme širší rodinu ani přátele. Narcismus mé matky lidi odstrkoval a jsem si jistá, že jen málokdo se dokázal ztotožnit s výchovou autistického dítěte.

Budoucnost mi připadá… stresující. Můj odpor k rodičům znamená, že nechci řídit jejich péči, až zestárnou (zvlášť když už jsem musela zasáhnout v případě otcova otce), ale nejsem si jistá, jestli to zvládne můj bratr.

Naše rodina se cítí být vzdálená – každý člověk je ostrov, mezi nimiž jsou stovky kilometrů oceánu.

Závěrečné hypotézy doktora Heitlera

Z výše uvedené studie mozku plus případové studie vyvozuji tři hlavní hypotézy.

1. Jaké jsou hlavní hypotézy? Různé syndromy.

Autismus a narcismus nejsou jeden syndrom. Narcisté obecně nejsou autisté. A lidé z autistického spektra pravděpodobně nemají narcistickou poruchu osobnosti. Mnoho charakteristik jedné poruchy chybí u druhé.

2. Rodinné spojení.

Ale oba syndromy se v rodinách často objevují. I když určitě ne vždy, zdá se, že existuje mnoho případů, kdy jeden nebo oba rodiče potomků s autistickým spektrem vykazují to, co někteří pozorovatelé mohou považovat za sebestředné, tj. narcistické tendence.