Není třeba říkat, že tohle není rodina Ozzieho a Harriet,“ říká mi Robbie Sedway jednoho květnového odpoledne. Sedíme spolu v jídelně jeho bytu v Pacific Palisades. Před ním leží kartonová krabice a on se probírá jejím obsahem: fotografie zhotovených mužů, odsouzených i neodsouzených vrahů, dokonce i jedné filmové hvězdy v dobré víře. Pro Robbieho to jsou rodinné památky. Upraví si brýle a vytáhne pózovaný portrét své matky Bee. Kdysi byla manželkou gangstera. Za židovského mafiána Moe Sedwaye se provdala, když jí bylo 17 a jemu 41, a brzy se stala důvěrnicí Sedwayova starého přítele a obchodního partnera Benjamina „Bugsyho“ Siegela.
Robbie, jednasedmdesátiletý realitní makléř, mi podává svazek zažloutlých novinových výstřižků o svém otci Moeovi („Car Vegas,“ zní jeden z titulků). Na cenné vizitce je vyraženo Moeovo jméno a lesklý červený pták. „Flamingo,“ stojí na ní. „Viceprezident.“ Ve 30. a 40. letech žili Bee a Moe v L. A. okouzlujícím životem. Měli obrovské sídlo v Beverly Hills se služkami nahoře i dole, cadillac lakovaný na zakázku podle Beeiných měděných vlasů, pětikarátový diamant, který visel na řetízku kolem Beeina krku. Nyní jsou Robbieho rodiče i jejich majetek dávno pryč a on je strážcem artefaktů, které po sobě zanechali. Jeho druhá žena Renée se k nám připojí u stolu a vytáhne nahraný dvouhodinový rozhovor, který jeho matka v roce 1993 poskytla dokumentaristům. Většina rozhovoru skončila na podlaze střižny, ale jsou tam dobré věci, říká Robbie. Pak mi nabídne ošoupanou xeroxovou kopii 79stránkového návrhu knihy psaného na psacím stroji, kterou jeho matka nazvala Bugsyho malý blázen. Kniha nebyla napsána, návrh nikdy nešel na trh.
V roce 2007 byla Robertu Glenu Sedwayovi diagnostikována rakovina hrdla, kterou porazil. Dlouho spala, ale najednou se vrátila. Postavu má stále pevnou a zůstala mu většina hustých stříbrných vlasů, ale začal se pohybovat pomaleji a často si utírá oči kapesníkem. Rozhodl se, že je ten správný čas, aby mi vyprávěl příběh, který slyšel znovu a znovu, ale který se mimo jeho rodinu nikdy neopakoval. Už není nikdo, kdo by mu řekl ne. Ani jeho otec, kterému v roce 1952 během letu do Miami, když mu bylo pouhých 57 let, selhalo srdce. Ani jeho matka, která zemřela v domově důchodců v Coroně v roce 1999 ve věku 81 let. Ani Robbieho jediný sourozenec Dick, občasný uživatel heroinu s roztroušenou sklerózou, který zemřel v roce 2002, když mu bylo 65 let.
„Jsem ve fázi života, kdy mi zdraví neslouží,“ říká Robbie a krčí rameny, když se ho ptám: Proč teď přerušit mlčení? „Všichni se diví už 67 let. Proč ne?“
To je zhruba ve chvíli, kdy se vchodové dveře do bytu otevřou a rozletí se dokořán. Robbieho žena se lekne a vstane od stolu. Po dvaceti vteřinách se dveře znovu zavřou, zdánlivě samy od sebe, a Renée se jde podívat, jestli je někdo venku. Není tam nikdo. Renee se otočí ke svému manželovi. „Byla tu tvoje matka,“ zašeptá mu. „Včelka právě vešla do domu.“
Každý ví, že čím déle zůstává případ nevyřešený, tím těžší je ho rozlousknout. Proto většina z nás pozvedne obočí, kdykoli někdo vystoupí desítky let poté a oznámí, že dokáže identifikovat třeba Zodiacova vraha nebo vás zavede na přesné místo v Bermudském trojúhelníku, kde rezaví letadlo Amelie Earhartové. Dnes je tím někým Robbie. Říká, že ví, kdo zabil Bugsyho Siegela. Tvrdí, že může uzavřít nejslavnější otevřený případ policejního oddělení v Beverly Hills – vraždu, která je, snad kromě zmizení Jimmyho Hoffy, největší nevyřešenou záhadou americké mafie. Navzdory spekulacím tvrdí, že Siegel nebyl zabit ve sporu o peníze. Byl zabit z lásky. „Je to milostný příběh,“ říká Robbie. A v centru všeho dění byla jeho matka Bee.
Před více než 50 lety mu podle Robbieho Bee prozradila totožnost Siegelova vraha. Před několika týdny mi slíbil, že mi to řekne. Od té doby se snažím své nadšení mírnit skepticismem. Takže když Robbieho žena trvá na tom, že patnáct let po smrti Bee zůstává v jejich domě duchem, snažím se nepřevracet oči. Renee a Robbie možná věří, že Bee je po smrti stejně panovačná jako za života, ale já si tím tak jistá nejsem. Přesto musím přiznat: mám pocit, jako bych se honila za přízraky.
O několik týdnů později se vracím do bytu Renee a Robbieho a říkám jim, že jsem narazila na fotografii Bee, pořízenou v zákulisí newyorského kabaretu Paradise v polovině třicátých let. Našel jsem ji při tom nejprozaičtějším reportážním cvičení (vyhledávání na Googlu) poté, co jsem se rozhodl představit si svět, který obývala dospívající Bee, když byla vaudevillovou tanečnicí. Nemyslel jsem si, že najdu samotnou Bee – jen obrázky Ráje, kde vystupovala dvakrát za večer. Ale pak se na jedné fotografii bez titulků objevila, s rozzářenýma očima a holými rameny, usměvavá sedmnáctiletá dívka. Když se objevila její tvář, říkám Renée se smíchem, trochu jsem se lekl, jako by se Bee natahovala z druhé strany. Dělám si legraci a skoro čekám, že Renee a Robbie vyvalí oči. Ale místo toho Renee slavnostně přikývne.
„Proto jsi tady,“ řekne a připomene mi, jak při mé poslední návštěvě cítila, že do místnosti vstoupila Bee. „Myslím, že tě sem přivedla Bee.“
Dveře se otevřou.
Nikdo nezabil Bena kvůli penězům,“ řekne Bee. Je jí 75 let, když ji štáb dokumentárního filmu přivede do centra pozornosti, drobnou dámu v květovaných šatech, která žije na ranči daleko v Coroně, kde se to hemží zachráněnými kočkami. Kdysi byla provdaná za mafiána. Teď je z ní dvojnásobná vdova, která žije ze sendvičů se salámem, párků v rohlíku za dvě koruny z Der Wienerschnitzel a z tahu svých vzpomínek.
„Pořád ho miluju – ne jako milenku, ale chybí mi,“ říká, když jí oči zvlhnou slzami. Myslí na Bena Siegela – lumpa s azurovýma očima, zčásti okouzlujícího, zčásti sociopata a otce moderního Las Vegas. Před polovinou jejího života, v noci 20. června 1947, byl zastřelen v pronajatém domě své přítelkyně Virginie Hillové v Beverly Hills na Linden Drive, jižně od Sunset Boulevardu. Když Siegel kolem 22:45 seděl na květinovém gauči a četl si Los Angeles Times, neznámý střelec vystřelil oknem obývacího pokoje z vojenské karabiny M1 ráže 30 mm a několikrát ho zasáhl do hlavy a trupu. Jedna kulka mu pronikla pravou tváří a vyšla levou stranou krku. Další ho zasáhla do nosu a vystřelila mu levé oko z důlku. Bylo mu 41 let.
Bee a Ben si byli blízcí, říká a vzpomíná, jak ji poprvé krmil kaviárem, kupoval jí romány Agathy Christie a říkal jí „malý blázen“. Kudrny má obarvené na matně červenou. Má artritidu v rukou. Při pohledu na ni byste netušili, že zná odpověď na otázku, která už desítky let mate historiky i orgány činné v trestním řízení:
V horní zásuvce svého nočního stolku má Bee revolver ráže .32 svého prvního manžela Moea. O téměř dvě desetiletí později ho její syn Robbie věnuje Muzeu mafie v centru Vegas, kde se připojí k desítkám dalších artefaktů věnovaných židovské mafii a zejména Siegelově nevyřešené vraždě. Každý rok zaplatí 250 000 lidí za návštěvu muzea až 19,95 dolaru za kus. Někteří z nich zaplatí dalších 24,99 dolaru za tričko „Wanted“ se Siegelovým portrétem, které patří mezi nejprodávanější zboží v muzejním obchodě. „Když si naši hosté vzpomenou na mafii a Vegas, rozhodně si jako první vybaví Bugsyho,“ říká mi ředitelka obchodu Sue Reynoldsová.
Částečně je to způsobeno naší bezmeznou zvědavostí na gangstery – komplikované muže, tak brutální a přitom tak něžné, které známe z nejvychvalovanějších filmů a televizních pořadů všech dob. Částečně za to může i naše neutuchající fascinace skutečnými krvavými detaily Siegelovy poslední noci, zachycenými na ikonických černobílých policejních fotografiích: Siegel se skácel dozadu, hlavu měl zvrácenou na stranu, jeho obličej byl zpustošený a podivně neúplný; krvavý detail prázdného důlku, kde měl levé oko; jeho obličej, očištěný v márnici, s vatou zakrývající oči a ucpávající rány; jeho tělo na desce, palec pravé nohy se smyčkou s visačkou: „
Zpět na videu Bee sáhne po fotografii, na které je s Warrenem Beattym. Když Beatty v roce 1990 natáčel svůj film Bugsy, pozval Bee na natáčení v Hancock Parku, aby mu pomohla zachytit Siegelovy manýry. Její role konzultantky při natáčení filmu vedla k mnoha rozhovorům, například pro televizní pořad 20/20. Přilákala také dokumentární tým, který umístil svou kameru do její jídelny. Později, když sestavují Věrnost & Zrada: Příběh americké mafie, zařadí filmaři několik útržků Beeiných vzpomínek na její mafiánské kumpány. Nepoužité záběry však odhalují něco zarážejícího:
Dlouho se předpokládalo, že Siegelovo obrovské utrácení za Flamingo – lasvegaské hotelové kasino, které spolu s Beeiným manželem postavil jménem hrstky dalších mafiánských investorů – vedlo mafiánského bosse Meyera Lanskyho k tomu, že nařídil Siegelovu popravu. V tomto videorozhovoru Bee říká, že to není správné. „Nikdy by ho nezabili pro peníze,“ říká. „Nikdy.“ Vícekrát naznačí, že zná skutečný důvod vraždy. Proto prý píše knihu. Potřebuje jen vydavatele, čím dřív, tím líp, protože až Bee zemře – „což může být každým dnem,“ říká naléhavě do kamery – „kdo jiný řekne pravdu?“
Bee zemře, dobře, ale až o šest let později a ne dřív, než její syn Robbie uzavře projekt knihy. Vyrostl otravován fámou: Clinton H. Anderson, dlouholetý šéf policie v Beverly Hills, který řídil vyšetřování Siegelovy vraždy, byl známý tím, že často říkal: „Jestli chcete vědět, kdo zabil Bugsyho Siegela, promluvte si se Sedwayovými.“ Ale jen proto, že všichni tušili, že Bee má odpovědi, měl Robbie pocit, že to neznamená, že by jeho matka měla vyjít na veřejnost. Ještě ne. Podle H. Reada Jacksona, novináře, který se stal televizním producentem a který s Bee spolupracoval na návrhu její knihy, ho Robbie kontaktoval a řekl, že kniha Bugsyho malý šílenec je příliš nebezpečná na to, aby ji vydal:
Dveře zavřené.
Byla polovina čtyřicátých let minulého století, když Bee Sedwayová, vážící osmdesát kilo a měřící metr osmdesát, poprvé pohlédla na opuštěnou, zaprášenou krajinu, která se později stala Vegas Strip: Na hlavní třídě bylo nádraží, malá hospoda Las Vegas Club s pouhými třemi hracími stoly, výčep, obchod s alkoholem a „malá čtvrť červených luceren, kde bylo snad dvacet malých kójí z klád“, jak vzpomínala. Proč proboha její manžel a Ben Siegel vsadili jmění na takovou díru?“
Odpovědí byla samozřejmě příležitost. Hazardní hry byly v Nevadě legální a Siegel s mafií se tam chtěli uchytit. Koncem roku 1945 Siegel spolu s několika dalšími mafiánskými investory koupil ve městě klub El Cortez, ale jeho pokusy o rozšíření zmařili místní úředníci, kteří se obávali jeho kriminální minulosti. Když se Siegel dozvěděl, že stavba hotelu za hranicemi města se zastavila v polovině kvůli nedostatku financí, vypátral majitele a koupil dvoutřetinový podíl.
Siegel měl předsedat dokončení hotelu Flamingo &Kasino (pojmenované po Siegelově přítelkyni Virginii Hillové, které říkal „Flamingo“ kvůli jejím dlouhým štíhlým nohám). Projekt financoval tak, že přesvědčil několik svých společníků z podsvětí, aby investovali, a sázka nemohla být vyšší: Vegas zjevně nebylo turistickou destinací; nacházelo se uprostřed křovinaté pustiny, bez letiště. I s těžkou nohou mohla cesta z L. A. v roce 1946 trvat pět hodin. Nalákat nablýskanou klientelu, jak si ji Siegel představoval (která by zase nalákala průměrné lidi), nebude snadné. Není divu, že se investoři obávali, když Siegel utratil čtyř- až šestinásobek svého rozpočtu ve výši 1 milionu dolarů.
S Moem jako každodenním partnerem Siegel otevřel 105 pokojů – první luxusní resort na Stripu – den po Vánocích roku 1946 a filmové hvězdy včetně Clarka Gablea, Judy Garlandové a Joan Crawfordové dodaly oslavě áčkový náboj. Hotel však nebyl dokončen a Siegel jej brzy zavřel, aby jej dokončil, čímž se zvýšily náklady. Někteří členové mafie ho podezírali z krádeže peněz.
„Meyer nepochyboval,“ vzpomínal Charles „Lucky“ Luciano ve svých pamětech s odkazem na Lanskyho, „že Bugsy tyhle prachy z rozpočtu na stavbu vyškrtl, a byl si jistý, že Siegel se připravuje na to, že je vyškrtne stejně jako vyškrtne, kdyby na něj náhodou spadla střecha“. Nicméně Luciano – sicilský architekt americké mafie – napsal, že na schůzce mafiánských králů na Kubě bylo dohodnuto, že pokud bude Flamingo úspěšné, bude Siegelovi umožněno, aby se odškodnil. Navzdory klopýtavému začátku se v květnu 1947, kdy letovisko vykázalo zisk 250 000 dolarů, zdálo, že Siegel má úspěch na dosah.
Podle návrhu knihy Bee – a podle hrstky lidí, kterým tento příběh před svou smrtí vyprávěla – však dva měsíce předtím, v březnu 1947, udělal Siegel něco, co Lanského rozzlobilo: vyhrožoval Beeině manželovi Moeovi smrtí. „Moe byl člověk, který měl hlídat peníze, jež Lansky poskytoval na provoz kasina a dalších podniků,“ píše se v návrhu Bee. „Hlásil mu všechna čísla. Výnosy ze stolů. Náklady na výstavbu. Moe věděl, kde je každý desetník, jak se utrácí….. Byla to jeho práce. Ben už byl unavený z toho, že ho někdo sleduje. Být považován za dítě.“
Siegel svolal březnovou schůzku ve Vegas, vysvětluje Bee, všech svých společníků kromě Moea. „Chci, aby Moe odešel,“ oznámil. „Pryč.“ Jak později někteří z přítomných Moeovi řekli, „diskuse se rozhořela, jak se někteří chlapci snažili Bena uklidnit“. Zdálo se však, že Ben si zásah dobře promyslel. „Je to jednoduché,“ odpověděl na otázku, jak za sebou zametl stopy. „Nechám Moea zastřelit, jeho tělo rozsekám a nakrmím jím kuchyňský odpadkový koš hotelu Flamingo.“
Mnozí účastníci schůzky byli podle Beeho knižního návrhu vyděšení. Pokud byl Ben natolik bláznivý, že zlikvidoval svého přítele z dětství – sympatického muže, který byl známý tím, že nabízel pomoc těm, kteří se dostali do těžkých časů, větou: „Kolik potřebuješ?“ – pak byli všichni v nebezpečí. Někdo tedy Moea na Benovu hrozbu upozornil a Moe okamžitě zavolal Bee. Přijeď do Vegas, řekl. Když přijela ve svém velkém červeném cadillacu, zamířili do pouště, zaparkovali auto a šli do noci, aby se ujistili, že je nikdo neslyší. Zdánlivě rezignovaný Moe řekl Bee, že už tu možná dlouho nebude. Ale Bee si to nenechala líbit.
„Zavolám Moovi,“ řekla Bee. „Zůstane s tebou ve dne v noci.“
Moe byl překvapený. O Mooseovi Pandzovi věděl všechno. Moose byl Beein milenec. „Udělá to pro mě?“
„Udělá to pro mě!“ zeptal se Moe. Bee odpověděla.
Dveře, otevřeno.
Robbiemu byly čtyři roky, když byl zastřelen nejlepší přítel jeho otce, Ben Siegel, což znamenalo začátek konce éry okouzlujících hollywoodských gangsterů. Robbie si však pamatuje, že jeho dětství bylo přerušováno připomínkami toho, co bylo předtím – připomínkami, které cestovaly ve dvojicích. „Jeden z nich se mámy vyptával na případ,“ říká Robbie a vzpomíná na agenty FBI, kteří ho doma navštěvovali zhruba jednou ročně. „Druhý chlap by sledoval obličeje mě a mého bratra.“
Jsme zpátky v bytě na začátku června, sedíme nahoře v vybílené ložnici. Rakovina teď Robbieho oslabila natolik, že většinu času tráví v posteli. Dnes sedí na peřině v šortkách a tričku. Když se ho zeptám na Moose, vypadá pohledně, i když vyčerpaně.
Po smrti Moe Sedwaye v roce 1952 udělal Beein milenec Mathew „Moose“ Pandza čestnou věc: vzal si Bee. Moose, řidič náklaďáku a jeřábník, se nikdy nesnažil zaujmout Moeovo místo, ale když Robbie vyrůstal, Moose ho učil mužným věcem, například jak střílet z pistole a jak vyhrát rvačku. „Dej mu první ránu,“ říkával Moose. „A když ho dostaneš na zem, nenech ho vstát.“ Když jednou správce střední školy v Beverly Hills řekl Robbieho bratrovi Dickovi: „Nelíbí se nám tady tvoje gangsterská taktika,“ šel Moose do kanceláře a přísně mu domluvil, vzpomíná Robbie. „Už nikdy mého bratra neobtěžoval.“ Moose „se k nám choval, jako bychom byli jeho děti,“ říká Robbie. „Byl to člověk mé matky. Měli jsme k němu důvěru. Udělal by pro tuhle rodinu cokoli. Vůbec cokoli.“
„Vzpomínám si, jak mi táta říkal, že se Moose smrtelně bál Bee,“ říká Steve Pandza, Moosův synovec. „Táta říkal: ‚Dynamit přichází v malých baleních. “
Bee zdědil polovinu Moeova majetku, který měl hodnotu 382 000 dolarů a zahrnoval 39,5% podíl v hotelu Flamingo. Mezi Moeovými majetky byla také řada dalších nemovitostí ve Vegas – pozemky nahoře i dole na Stripu, které měly brzy hodnotu milionů. Bee nemusela pracovat, ale otevřela si na North Beverly Drive obchod s názvem Beatrice Sedway Originals, kde prodávala drobnosti a malé zdobené slaměné kabelky, které společně s Moem sestavovali. V adresáři z roku 1955 je jako vedoucí obchodu uveden Mathew Pandza.
Robbiemu bylo tehdy dvanáct let a byl to už pohledný mladík. Byl hrdý na to, že je Sedway, ale věděl, že některým lidem – nejen těm agentům FBI – připadá jeho rodina podezřelá. Od některých dětí slyšel, že jim rodiče zakazují navštěvovat jeho dům. Beverly Hills bylo a je malé město. Lidé si povídali a Robbie slyšel ty řeči stejně jako všichni ostatní. A tak se jednou v noci, když mu bylo šestnáct, zeptal své matky, jestli ví, kdo zabil Bugsyho Siegela. „Odpověděla: ‚Moose.‘ A já na to: „Moose? A ona řekla: ‚Nikdy to nikomu neříkej. “
Dveře zavřené.
Tento článek původně vyšel v říjnovém vydání časopisu Los Angeles v roce 2014.
.
