Já, vězeň Páně, vás tedy prosím, abyste vedli život hodný povolání, k němuž jste byli povoláni, se vší pokorou a tichostí, s trpělivostí, snášejíce se navzájem v lásce, horlivě zachovávajíce jednotu Ducha ve svazku pokoje. Je jedno tělo a jeden Duch, jako jste byli povoláni k jedné naději, která patří k vašemu povolání, jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec nás všech, který je nade všemi, skrze všechny a ve všech.
Velké povolání soudce okresního soudu
Před čtyřmi lety byl jeden z našich soudců okresního soudu v Hennepinu odsouzen za deset známostí s šestadvacetiletou prostitutkou. Minulý týden byl jiný soudce odvolán z funkce za to, že si kupoval sex od patnácti mužských prostitutů. Jeden z našich soudců Nejvyššího státního soudu se minulý týden musel zdržet rozhodování, protože je vyšetřován radou pro standardy kvůli porušení etiky. Pro minnesotské soudnictví to nebyl dobrý týden. Tyto události do značné míry podporují podezření občanů na velkou prohnilost celého našeho systému. Co však na tom chci ilustrovat, je význam slova hodný. Říkáme: „Ten člověk se ukázal být nehodný své soudcovské funkce“. Nebo: „Žil nedůstojně svého vysokého úřadu“. Chci tím říci, že úřad soudce hennepinského okresního soudu si zaslouží vyšší úroveň bezúhonnosti. Tato funkce si zaslouží větší morální bdělost a vyšší charakter. Soudcovský úřad si zaslouží lepšího člověka.
Všimněte si, že i když jsem řekl: „Ten člověk se ukázal jako nehodný svého úřadu,“ to, na co se zaměřuji, je hodnota úřadu, nikoliv člověka. Říkám, že hodnota úřadu měla tomuto muži zabránit v jeho znesvěcení. V rozhodnutí Nejvyššího soudu z minulého týdne se říká: „Prozrazením své totožnosti a své soudcovské funkce prostitutkám navíc ještě zvýšil riziko diskreditace své osoby a soudcovského stavu.“. Jinými slovy, čest a hodnota jeho soudcovského postavení pro něj měly mít takovou cenu, že by se neodvážil je znevážit. Velikost jeho povolání ho měla nutit k tomu, aby vedl život hodný svého povolání. Ale nestalo se tak a veřejnost si nyní mnohem méně váží nejen jeho, ale co je horší, i okresního soudu v Hennepinu.
Daleko větší povolání křesťanů
V listu Efezským 4,1 Pavel nás křesťany vyzývá, abychom „vedli život hodný povolání, k němuž jste byli povoláni“. To neznamená, že bychom se měli snažit zasloužit si své místo v Boží přízni. Znamená to, že bychom si měli uvědomit, jak moc si naše místo v Boží přízni od nás zaslouží. Důraz není kladen na naši hodnotu, ale na hodnotu našeho povolání. Pokud se vrátíme ke kapitolám 1 až 3, můžeme zahlédnout, jaké povolání má Pavel na mysli.
- 1,4 Bůh si nás vyvolil pro sebe ještě před stvořením světa.
- 1:5, předurčil nás, abychom byli jeho dětmi – a to znamená dědici všeho, co náš Otec vlastní!
- 1:7, poslal Krista, aby odčinil všechna naše provinění.
- 1:13, zapečetil nás svým svatým duchem, aby nás zachoval navždy.
- 2:7, slibuje, že stráví věčnost zvětšováním naší radosti z nezměrného bohatství své milosti.
- 3,10, dal nám poslání, abychom jako církev projevovali jeho moudrost, a to i knížatstvům a mocnostem v nebesích. Nebo jak se píše v 1,12, jsme „určeni a ustanoveni k tomu, abychom žili ke chvále jeho slávy.“
Jinými slovy, výsada a účel našeho křesťanského povolání je větší než výsada a účel soudcovského místa u okresního soudu v Hennepinu. Soudcovská funkce je povoláním od člověka, naše povolání je od Boha. Soudcovské povolání dosahuje postavení a (doufejme) pocitu důstojného úspěchu; naše povolání dosahuje božského synovství a my se stáváme příjemci všeho, co patří Bohu. Soudcovská funkce bude trvat několik desetiletí, naše povolání bude trvat navždy. Jestliže, jak řekl minulý týden Nejvyšší soud, čest a výsada být soudcem okresního soudu by měla v soudci vyvolat vášeň pro bezúhonnost, o kolik více by pak měla náš život formovat čest a výsada stát se křesťanem!“
Žít život hodný našeho povolání
V listu Efezským 4,3 se uvádí, že způsob, jak vést život hodný našeho povolání, je „zachovávat jednotu Ducha ve svazku pokoje“. Verš 2 nám říká, jak udržovat duchovní jednotu: „Se vší pokorou a tichostí, s trpělivostí, snášejíce se navzájem v lásce“. Než se však podíváme na to, jak zachovávat jednotu Ducha ve 2. verši, musíme se ujistit, že víme, co to je. Co je to taková jednota, která přinese čest a uznání našemu vznešenému povolání?
Co je to jednota Ducha?
Částečnou odpověď nalezneme ve verších 11-13. Pavel zde říká, že Kristus dal církvi „některé apoštoly, některé proroky, některé evangelisty, některé pastýře a učitele k vybavení svatých pro dílo služby, k budování Kristova těla, dokud všichni nedosáhneme jednoty víry a poznání Božího Syna“.
Skutečnost, kterou je třeba udržovat, a cíl, kterého je třeba dosáhnout
Jedním z rozdílů mezi 3. a 13. veršem je, že ve 3. verši je řečeno, že máme udržovat jednotu, ale ve 13. verši je řečeno, že máme dosáhnout jednoty. Ve verši 3 je to skutečnost, kterou je třeba udržovat. Ve verši 13 je to cíl, kterého je třeba dosáhnout. Důvodem není to, že by existovaly dva druhy křesťanské jednoty, ale to, že křesťanská jednota byla v jednom smyslu již dosažena a v jiném smyslu nikoli. Podívej se na Ef 2,13-16:
Ale nyní v Kristu Ježíši jste vy, kteří jste kdysi byli vzdáleni, byli Kristovou krví přiblíženi. Vždyť on je náš pokoj, který nás oba učinil jedním a zbořil dělící zeď nepřátelství tím, že na svém těle zrušil zákon přikázání a nařízení, aby v sobě stvořil nového člověka místo dvou, a tak učinil pokoj a smířil nás oba s Bohem v jednom těle skrze kříž, čímž ukončil nepřátelství.
Tento text ukazuje, že rozhodujícím aktem vykoupení a smíření nás Kristus již učinil jedním. To, co vykonal na Kalvárii, bychom měli udržovat skrze Ducha. V jiném smyslu však jednota, kterou Kristus vykoupil a zaručil svou krví, musí být nyní prožívána a plně vyjádřena v životě církve. V tomto smyslu je to cíl, kterého je třeba dosáhnout.“
Tři složky křesťanské jednoty
Jestliže se tedy v 2,13-16 a 4,3 a 4,13 hovoří o stejné základní jednotě, můžeme ji nyní definovat. Křesťanská jednota zahrnuje tři věci, které bychom měli mít společné. Ef 4,13 hovoří o „jednotě… poznání Božího Syna“. To je naše společné přesvědčení o Kristu. Tento verš také hovoří o „jednotě víry“. To je naše společná důvěra v Krista. A Efezským 2,14 hovoří o konci nepřátelství. Když je nepřátelství nahrazeno láskou, máme společnou péči o druhé. Jednotu křesťanů z Ef 2-4 bych tedy shrnul jako společné přesvědčení o Kristu, společnou důvěru v Krista a společnou péči o druhé.
Vyplývající z Ducha svatého
Ef 4,3 to nazývá jednotou Ducha. Je to Duch svatý, kdo osvobozuje naše srdce od iracionálních, sebeobranných předsudků, takže jsme ochotni přiznat si pravdivé přesvědčení o Kristu (1Kor 2,14-16). Je to Duch svatý, kdo nám umožňuje věřit v Krista a s důvěrou volat k Bohu: „Abba, Otče“ (Římanům 8,15-16). A je to Duch svatý, kdo v našich životech přináší ovoce lásky a dává nám společnou péči o druhé (Galatským 5,22). Naše společné přesvědčení, důvěra a péče tedy pocházejí od Ducha svatého. Proto to Pavel nazývá „jednotou Ducha“ (v. 3).
Dvě fáze lásky na cestě k této jednotě
Když se nyní vrátíme k druhému verši, abychom viděli, jak tuto jednotu udržujeme, vidíme dvě fáze lásky. Ani jedno z těchto stadií není pro lidskou přirozenost přirozené. Obě jsou výsledkem působení Ducha v našem životě. Podívejme se krátce na každou z nich.
1. Pokora a mírnost
Prvním stupněm lásky, který vede k jednotě, je pokora a mírnost. „Veďte život hodný povolání, k němuž jste byli povoláni, ve vší pokoře a tichosti“. Vědomí našeho vysokého povolání by nás mělo přimět k tomu, abychom se cítili velmi pokorní. Křesťanská pokora je sklon smýšlet nízko o sobě a vysoko o Kristu. Křesťanská pokora je chování člověka s touto dispozicí. Právě proto, že mu bylo dáno poznat Boha, je křesťanský člověk člověkem pokory. Své poznání považuje za malé a nízké, protože viděl vševědoucího Boha. Svou sílu považuje za malou a nízkou, protože viděl všemohoucího Boha. Považuje svou spravedlnost za malou a nízkou, protože viděl Svatého Izraele. A protože křesťan je zaměřen na Boha, a ne na člověka, nenadýmá se žádnou malou převahou, kterou může mít nad ostatními lidmi. Pokud se mravenec poměřuje věží IDS, nebude se chlubit blechou.
Křesťanská nízkost způsobuje, že se člověk cítí trapně, když přijímá chválu. Způsobuje, že člověk ustupuje od současných rad o sebeprosazení, sebeúctě a sebedůvěře. Velkou radostí pokorného křesťana je těšit se z bezplatné, nezasloužené Boží milosti. Všechny jeho touhy jsou uspokojeny v Bohu. Boha si váží. Bůh je jeho důvěra. Bůh je ten, kdo se jednoho dne prosadí, aby ospravedlnil chudé v duchu a učinil poslední prvními. Do té doby je člověk pokory služebníkem všech. To je první stupeň lásky a je to dílo Ducha svatého, které nám otevírá oči, abychom viděli vznešenost Boží svatosti a nepatrnost sebe samých.
2. Trpělivost a snášenlivost
Druhý stupeň lásky vyplývá z prvního. Nazývá se trpělivost neboli snášenlivost. „Veďte život hodný povolání, k němuž jste byli povoláni, se vší pokorou a tichostí, s trpělivostí“. Pokora je předpokladem trpělivosti. Povýšení lidé nejsou trpěliví. Čím výše o sobě smýšlíte, tím rychleji si budete myslet, že by se vám mělo sloužit. „Co si o sobě myslí, že jsou, když mě nechávají takhle čekat!“ „Co si o sobě myslí? Máte-li však povahu pokorného člověka, nebude vám připadat tak nepatřičné, když se k vám nechovají jako k hodnostáři a když plody vaší práce přicházejí pomalu. Pokud jsi viděl majestát Boží svatosti, znáš svou vlastní nepatrnost a hříšnost a netroufáš si zasloužit si zvláštní zacházení. A pokud jsi viděl velkolepost Boží milosti, víš, že ti dá sílu čekat a všechna tvá zpoždění promění ve vítězné strategické manévry.
Jiným způsobem, jak popsat výsledky pokory, je výraz shovívavost. „Veďte život hodný povolání, k němuž jste byli povoláni, se vší pokorou a tichostí, s trpělivostí, snášejíce se navzájem v lásce.“ (Ef 5,5). Dalším slovem pro „snášení“ je „vytrvalost“. Stejně jako pokora je chování pokory, vytrvalost je chování trpělivosti.
Jsem tak rád, že Pavel řekl, že se musíme navzájem snášet. To mě osvobozuje od pokrytecké potřeby myslet si, že já nebo kdokoli jiný v církvi jsme dokonalí. Dokonalí lidé nepotřebují snášet ani odpouštět (Koloským 3,13). My však ano, a to často. Pavel není naivní. Ví, že v Betlémě je několik lidí, kteří jsou nevrlí, kritičtí, nespolehliví nebo vybíraví. Ví, že pastor má ve struktuře svého posvěcení díry. Jeho rada zde tedy nesměřuje k tomu, jak mohou dokonalí lidé žít společně v jednotě, ale k tomu, jak mohou skuteční, nedokonalí baptisté z Konference udržovat jednotu Ducha, totiž tím, že budou jeden druhého snášet v lásce.
Zachování společné péče o druhého
Ve verších 2 a 3 se nezaměřuje ani tak na to, jak udržovat společné přesvědčení nebo společnou důvěru. Ty se předpokládají jako základ a důraz je kladen na to, jak si skupina nedokonalých lidí může zachovat společnou péči o druhé. Jak si můžete udržet péči o člověka, který vás nemá rád? Nebo na člověku, který má rád hudbu, jež se vám nelíbí? Nebo na člověku, který je proti vám a chce zmařit vaše sny? Jak s nimi udržet jednotu Ducha, místo abyste se stali nepřátelskými a chladnými? Pavlova odpověď: Buďte pokorní v duchu, abyste mohli trpělivě snášet jejich odlišnosti a hříchy. Pokorný člověk si velmi dobře uvědomuje nesmírnost svého dluhu vůči Bohu a to, jak Boha zneuctil svou nevěrou a neposlušností. Je si také živě vědom úžasné Boží milosti, která zachránila takového ubožáka, jako je on.
Člověk pokory se proto nemůže snadno a rychle mstít, když mu někdo ublíží. Ví, že si před Bohem nezaslouží nic lepšího, a ví, že kdyby oplácel zlé za zlé, řekl by Bohu: „Byl jsi blázen, že jsi se mnou měl trpělivost, snášel jsi můj hřích a oplácel jsi dobré za mé zlé.“ Je mu jasné, že kdyby mu Bůh oplácel zlé za zlé, bylo by to pro něho jako odpověď. A to by našemu vznešenému povolání přineslo mnohem větší ostudu a diskreditaci, než jakou minulý týden přinesla homosexuální prostituce okresnímu soudu v Hennepinu.
Nebuďme tedy nadutí, ale pokorní a mírní. A nebuďme netrpěliví ani uražení, ale trpěliví a shovívaví. Pak se v naší církvi stane skutečnou jednota, za kterou Kristus zemřel, a my nebudeme dělat ostudu velkému Bohu, který nás povolal do svého království a slávy.
