1. května 2009 — Když 46letá Jane Smithová podstoupila se svým manželem manželskou terapii, odblokovaly se jí při sezeních části paměti, které podle svých slov více než deset let potlačovala – vzpomínky s děsivou silou.
„Začala jsem vzpomínat na to, jak jsem byla svědkem zneužívání svého bratra…. A začala jsem si vzpomínat na své vlastní zneužívání,“ řekla Jane, která si přála, aby její pravé jméno nebylo použito. Později si prý uvědomila, že ji členové rodiny fyzicky a sexuálně zneužívali už od jejích čtyř let.
Jane konfrontovala své rodiče s tím, že o tom chce mluvit, ale oni nechtějí.
„Po dvou týdnech jsem od nich dostala dopis: ‚Už nás nekontaktujte‘,“ řekla Jane.
Tenkrát jí začaly záchvaty.
Záchvaty spojené s traumatem
„Když jí rodiče poslali dopis, že ji odmítají, dostala u nás doma najednou záchvat,“ řekl její manžel, 47letý John Smith (není jeho pravé jméno). „Byli jsme v šoku. Myslel jsem, že právě umírá.“
Jane však neumírala. Místo toho trpěla takzvanými psychogenními neepileptickými záchvaty (PNES), záchvatovitými příhodami, které mohou být vyvolány traumatem, ale i depresí a úzkostí.
Ačkoli jsou takové záchvaty v lékařské literatuře dobře charakterizovány, PNES se obtížně léčí, protože tento stav spadá do šedé zóny mezi psychologii a neurologii – do místa, kam se mnoho lékařů nechce vydat.
„Je to neuvěřitelná země nikoho,“ řekl John.
Nový výzkum prezentovaný tento týden na Americké neurologické akademii však může být krokem k identifikaci vazby mezi myslí a mozkem, pokud jde o PNES, a ke zlepšení léčby.
„Je stále více důkazů, že existuje obousměrná vazba mezi záchvaty a depresí,“ řekl Dr. W. Curt LaFrance, docent psychiatrie, lidského chování a klinické neurovědy a Brown University a hlavní autor studie. „Pokud léčíte tyto komorbidity, můžete léčit i neepileptické záchvaty?“
PNES nejsou důsledkem nepravidelné elektrické aktivity v mozku, jako je tomu u epileptických záchvatů. Místo toho mají PNES základní psychologické nebo emocionální příčiny, včetně posttraumatického stresu, deprese, úzkosti a chronických onemocnění, jako je srdeční onemocnění nebo chronická bolest.
LaFrance ve své studii zkoumal 38 pacientů s neepileptickými záchvaty, z nichž polovina dostávala placebo a polovina antidepresiva. Zjistil, že u těch, kteří byli léčeni na depresi, došlo ke 40procentnímu snížení počtu záchvatů. Z údajů také vyplynulo, že u pacientů s těžší depresí bylo zlepšení po léčbě léky méně pravděpodobné.
Antidepresiva jako terapie
Ačkoli LaFrance uvedl, že si nemůže být jistý, zda se celkové výsledky po dalších studiích neprokážou jako náhodné, upozornil, že při rozdělení údajů podle typu záchvatů došlo k významnému snížení záchvatů u skupiny, která měla základní psychické problémy. LaFrance uvedl, že jeho výsledky podporují pokračování rozsáhlejší studie o použití antidepresivní terapie u lidí s PNES.
Obecně odborníci v oboru LaFrancovu teorii přijímají.
„Lidé s psychogenními neepileptickými záchvaty mohou mít často další psychické nebo psychogenní příznaky , a právě tuto komorbiditu se lidé již dlouho snaží vyřešit,“ řekl dr. Martin Goldstein, ředitel kognitivní neurologie na Mt. Sinai School of Medicine v New Yorku.
„Pokud léčíte komorbidní, přidružené psychologické příznaky pacientů, kteří mají neepileptické záchvaty, daří se těmto pacientům časem lépe. Dochází u nich ke snížení frekvence a závažnosti neepileptických záchvatů.“
Záchvaty jsou ve skutečnosti primitivním způsobem, jak vyjádřit emoce nebo pocity, které nelze vyjádřit slovně nebo jiným způsobem, například pláčem.
A záchvaty byly pro Jane Smithovou způsobem, jak vyjádřit, co se stalo v její minulosti. Po další terapii si Jane uvědomila, že záchvaty měla i během epizod zneužívání v dětství, které začalo ve čtyřech letech, což jsou období, která popsala jako „ztracený čas“.
„Vzpomněla jsem si, jak mě poprvé zneužívali a jak jsem měla záchvat,“ řekla Jane. „A když jsem pak na to měla vzpomínky a flashbacky, způsobilo mi to záchvaty.“
Jane uvedla, že její záchvaty byly pravděpodobně mechanismem vyrovnávání se se zneužíváním. Nakonec, když v dospívání převzala kontrolu nad svým tělem a životem, Jane potlačila vzpomínky na zneužívání a záchvaty ustaly. Vzpomínky ani záchvaty se znovu neobjevily, dokud jí nebylo 31 let a nedostala dopis, ve kterém s ní rodiče přerušili kontakt.
Problémy při hledání léčby
Jane je výjimečná tím, že dokázala rychle rozpoznat souvislost mezi svými záchvaty a traumatem z minulosti. Smithovi provozují webové stránky se zdroji pro lidi s neepileptickými záchvaty s názvem The Nonepileptic Seizure Organization a John řekl, že většina lidí, kteří se na něj obrátí, nemá ponětí o tom, co by mohlo být příčinou jejich stavu.
„Pacienti s neepileptickými záchvaty se cítí naprosto, naprosto opomíjeni. Jsou doslova zoufalí,“ řekl John Smith. „Chtějí věřit, že jde o zdravotní problém, a prostě jim to nedochází.“
V důsledku toho jsou lidé s PNES přehazováni sem a tam mezi neurology a psychology, kteří se snaží jejich stav klasifikovat a léčit.
„Z praktického hlediska, co jiného budeme dělat?“ řekl dr. Selim Benbadis, profesor neurologie a ředitel Komplexního programu pro léčbu epilepsie na Jihofloridské univerzitě v Tampě.
Podle Benbadise jsou pro lékaře nepříjemné jemnosti při klasifikaci závažného fyzického problému, jako je záchvat, který je vyvolán intenzivními emočními potížemi a je obtížně léčitelný léky. Odhaduje, že prevalence neepileptických záchvatů se pohybuje mezi 2 až 33 na 100 000 lidí.
Zdůrazňuje, že více než 20 % lidí s epilepsií může mít také PNES, což může vést k tomu, že lidé s PNES budou nesprávně diagnostikováni s epilepsií a léčeni léky, které se ukáží jako neúčinné. Navíc malá podskupina pacientů, kteří předstírají záchvaty kvůli pozornosti, penězům nebo z jiných výhodných důvodů – tzv. malingering – může předurčit poskytovatele léčby proti lidem, kteří neznají příčinu svých záchvatů.
Mysl nebo mozek nebo obojí?
Protože Jane identifikovala souvislost mezi svým traumatem z minulosti a svými záchvaty, mohla prozkoumat možnosti léčby rychleji než ostatní v její situaci. Většině lidí s PNES trvá v průměru sedm let, než se jim dostane správné diagnózy a léčby.
Pomocí terapie a antidepresivních léků se Jane podařilo snížit frekvenci a závažnost záchvatů do té míry, že zůstává při vědomí a sama se přes ně rozmlouvá.
Coping With Trauma-Related Seizures
„Mám dost závažné vzpomínky, které téměř způsobují, že upadám do ,“ řekla Jane. Místo záchvatů plného záchvatu se jí nyní tělo jen svírá v pocitech bezmoci.
„Ale pak si vzpomenu, že jsem tu sama pro sebe. Vzpomínka je na dítě, ale dospělý je tu proto, aby mě vtáhl zpátky do přítomnosti.“
Vzpomínka je na dítě.
